Leader of dragons

7. kapitola

Už jdeme čtvrtý den. Něco se děje... To počasí totiž není normální. Stále chumelí a fouká fakt silnej vítr. Hodně dnů jsme museli zůstat v úkrytech. Noci strávily v otevřených obchodech- ale párkrát jsem musela zkoušet všechny dveře bytů, abychom přežily noc. V bytech taky nacházíme jídlo a potřebné věci, i když nic pro spojení s okolním světem. Stifi je stále silnější, ale přes ten vysoký sníh neprojde. Taky mě z něj dost bolí ruce.

Teď už vím, že jsme blízko konce města. Poznávám to tu. Je tu ta velký nákupák, za ním zabočit vpravo na Walk street a vem z města... Konečně! Do hodiny bychom tam měli být. Dnes je přímo chumelenice, ale jdeme po větru takže nám to nešvihá do obličeje jako občas.
Zhruba po hodině se vedle mě se něco zaleskne. S nadějí se tam podívám, ale mou naději vystřídaly obavy- sice to byl jen můj odraz ve výloze, ale ta byla velká- skoro přes dvě patra. To nebylo dobré, protože tam, kde si myslím že jsem nic takového není. Ani nevím, že to v Chesteru někde bylo. Každopádně, znamená to jen, že jsem minula odbočku a ztratila se. Podívala jsem se na Stifiho a pak se obrátila na cestu zpět- musím to najít do tmy a ta se rychle blíží- a do obličeje se mi opřel vítr a vločky... Nonazdar. To bude ještě cesta...

Dlouho jsem šla zpátky. Pak odbočila, pak se stratila, všechno se mi spletlo, nevím, kde jsem kam mám jít a kde jsem byla. Nepoznávám toto město. Zasněžené ne. Tohle je beznadějné. Vyčerpaně jsem klesla do hlubokého sněhu a pustila Stifiho. Který jen tiše zakňučel a sedl si vedle mě. Podívala jsem se na nebe... Na stále tmavší a tmavší oblohu a zavřela oči. Byla jsem vyčerpaná. Když mi došlo, že na protější stěně něco vidím. Stifi jan zmateně sledoval, jak dělám sněhové koule a hážu je na zasněženou stěnu. A  teď jsem dosáhla výsledku- sníh se sesypal ze zasněžené stěny a za ní se objevila cedule- Walk street. Jo!! Takže jsem správně!! Záchrana!- teda, možná.

Sice už byla skoro tma, ale já byla rozhodnuta spát dneska v teple a pohodlí... Blížila jsem se konci města, kde se mění jen na jednu silnici vedoucí do blízké vesnice. Tam budou lidé, to je jisté.
Už je tma ale já mám snad vidiny- místo obrysu volné krajiny se přede mnou tyčí další budova... Jak je to možné?! Jsme přece na Walk street! Vždyť to tady znám! Žádná nová budova by tu neměla být a ani nic nechystaly... Rozhlédla jsem se- v silném šeru jsem rozpoznala, že je to dost dlouhá budova- Až podezdřele moc. Když jsem přišla blíže, poznala jsem, že je udělaná z hrubých velkých kamenů. To je divné, vypadá to jako... Jako něco hodně spěšně postaveného. Jako hradby starých hradů-V tom mi to došlo- krve by se ve mně nedořezal- stála jsem před vysokou hradbou táhnoucím se od nedohledna po nedohledno kolem města. Jsem tu uvězněná?!

Všechny myšlenky se mi rozletěly když se začlo něco dít. Nějaké tlumené zvuky. Slyšel to i Stifi v mé náruči. Zavrčel a hbitě pozoroval stěnu s odhodláním bránit mě. Nejdříve to bylo tlumené- pak jsem o několik kroků couvla, připravena hned utéct- ale najednou to nebylo tlumené- jako bych svým pohybem něco aktivovala- a začlo to. Nejdříve nějaký- asi dusot? A pak ho vystřídalo něco, co jsem neslyšela už několik možná i týdnů- něco, co mi teď znělo jako rajská hudba. Co jsem dlouho hledala-
Z hradeb se ozývaly lidské hlasy.