Tell me /dokončeno

6

"Chceš dneska něco podniknout, Giselle?" Zeptala se mě Jay.
"Co já vím." Moje odpověď byla drzá a ještě jsem k tomu protočila očima.
"Giselle, neděláme ti nic špatného, chovej se ke mě prosím slušně." 
"Nechcete mě třeba vrátit zpět? Jo, tento nápad se mi opravdu líbí."
"Ale takhle to nepůjde. Můžu ti to tady ukázat, co ty na to?"
"Hmm."

*

"A tady je knihovna. Pokud ráda čteš, můžeš tu jít kdykoliv." S těmito slovy otevřela obrovskou místnost s barevnými policemi plných knih a modrého koberce. 
"Páni." Vydechla jsem a vešla dovnitř. Musí tu být nejméně pár tuctů knih. Asi začnu číst mnohem častěji, než doposud. Vydala jsem se jedné knihovničce a ukazováčkem projela po všech hřbetů knih.
"Giselle, mám ještě královské povinnosti, zůstaň tady, za chvilku budu zpět." Rozkázala a zmizela. Tady snad nikdo nemá čas. 

Po pár minutách jsem si konečně našla vhodnou knihu, posadila se do rohu na zem a začetla se do příběhu. 

Po pár stránkách mě ale vyrušilo klučičí odkašlání. Odtrhla jsem pohled ze stránek a zadívala do očí kluka, který mi překazil útěk. Už mě tady znepokojuje, že neznám jejich jména. 
"Jsem Alexander," Přerušil mi přemýšlení. Proč? Jak to? Proč to řekl v tak správný čas? Nechápavě jsem se na něho podívala a zvedla se ze země. "Jay musela odjet. Prý se ti mám věnovat, aby jsi tu nebyla sama," pokračoval "jsem velice nadšen." Podotkl ironicky. Doufám, že ironicky.
"Dobře." Souhlasila jsem a zády se opřela o krémovou zeď.
"Chceš dělat něco speciálního, nebo si jen dále číst?"
"Chci vědět, proč tady jsem a kdo doopravdy jste." Tohle bylo jednoznačné.
"Upíři.." 
"Asi jsem špatně slyšela."
"Jsme upíři," hluboce jsem se mu podívala do šedých očí, které se pomalu měnili na rudou barvu. celé tělo mi ztuhlo, vždyť upíři neexistují. "zeptej se mě na tu hlavní otázku. Zeptej se mě, čím se živím."
"Č-čím se živíš?" Zakoktala jsem se.
"Krví," Jeho tón byl až nadšený. Vždyť tohle není možné. Couvla jsem o krok dozadu a v hlavě mi probíhal plán, jak co nejrychleji vypadnout z téhle místnosti. "ale mám zakázáno ti jakkoliv ublížit, takže na ten útěk zapomeň." 
"Jak to sakra děláš?!"
"Dokážu ti číst myšlenky, Giselle." Mé jméno zasyčel s takovým odporem, jak to neuměla udělat ani Romie. 
"Už mi sakra řekněte, co po mě chcete. Hned mi to řekni, Alexi!" Zarazila jsem se, když jsem si uvědomila, jak jsem ho nazvala.
"Pro tebe nejsem žádný Alex," zavrčel "chci od tebe slyšet veličenstvo."
"Takhle ti nikdy neřeknu! Jsi jen odporný násilník, který si myslí jaký je upír, jen proto aby byl zajímavý." Opět jsem zuřila a tahle má povaha mi vadila v mnoha věcech. Třeba se více hádáte se spolužáky, se sestrou nebo člověk o hlavu vyššího, než já, ze kterého právě šílí zlost. Na sucho jsem polkla a vykřikla, když se objevil přede mnou. Tak blízko, že jsem se nedokázala ani nadechnout. Přivřel oči a naklonil hlavu k mému pravému ramenu. Jsem v prdeli. Na své tepně jsem ucítila jeho zuby. Dva špičáky. Tohle přece není možné. Pak se mi prorvali kůží a následně jsem cítila, jak mi vysává krev. Prohnula jsem se v zádech a snažila se křičet bolestí, ale byla jsem vyčerpanější a vyčerpanější. Podlamovala se mi kolena a moje tepna vzlykala v křeči. Je to upír. 
"Prosím.." Zavzlykala jsem a po tváři mi stekla slza.Jeho zuby vyjely z mého krku a zpátky se narovnal. Na jeho tváři se objevili zmínky překvapení. S těží jsem jen stála a dokázala zvláštně přemýšlet. Je tohle vůbec skutečné? Ale je to až tak moc skutečné, že je to bolestivé. 
"Nebreč, prosím tě, nevím co mám pak dělat. Ale jinak by jsi mi jednoduše neuvěřila." Mluvil tišeji, než jak o znám. A konečně trocha soucitu. Podívala jsem se mu do očí, které se opět změnili na světlé. Takhle ho mám raději, mnohem raději. 

*

"Kde je vlastně Romie?" Zeptala jsem se.
"Mrtvá." Zastavila jsem se. Mluví, jako by to byla věc.
"Cože?!" Vyhrkla jsem.
"Byla k ničemu. Nic neuměla, byla zlá a arogantní. Nikdo jí tu nepotřeboval, tak byla usmrcena."
"Děláš si ze mě srandu?" 
"Dělám," řekl s úšklebkem "je v jiném panství, tady jí nikdo nepotřebuje, byla to jen zamínka." Z jedné poloviny jsem si oddechla, ale z té druhé jí to vlastně přála. 
"K čemu zamínka?" Divila jsem se.
"Aby jsme našli někoho jako ty."
"A už mi řekneš, co jsem nebo co jsem tak spešl, že mě tu potřebujete a držíte násilím?"
"Jsi hrozně zvědavá." Otráveně zavzdychal. 
"Ano, to opravdu jsem, tak se už vymáčkni." Musí mi to říct, potřebuji to vědět.
"Jsi člověk. Obyčejný člověk, tak obyčejná, až tě potřebujeme."
"Co prosím?" Čekala jsem aspoň nějakou vílu, když jsme v tom světě, kde jsou upíři. 
"Slyšelas."
"Ale asi špatně."
"Slyšela jsi to moc dobře." Vést rozhovor s paličatým upírem je mnohem obtížnější, než jsem si myslela. Hlasitě jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Tenhle gauč není tak pohodlný, jak jsem si myslela.
"Vážně jsi princ?" 
"To je ale otázka." 
"A jsi?"
"A ty jsi Giselle?"
"Jo, jsem. Kdo jiný bych taky byla?"
"A to je i má odpověď."

----
Díl ke trochu kratší, ale nějak nemám poslední dobu náladu na to psát a vůbec mě nic nenapadá, proto se omlouvám za to, jaké jsou postavy. Jednoduše bez duše a emocí. 
Ale i tak moc děkuji za 20 pozici v upírech, nesmírně si toho vážím! :-))
Velice bych ocenila vaše názory, nápady nebo vote! O:)
S láskou TPoG! ^w^