Tell me /dokončeno

16

"Cože?!" Vykřikla jsem a nemohla se nadechnout. Opět se mi zatočila hlava, všechno ztichlo, obraz se rozostřil a okolí zčernalo. Pak se jen ozvala rána, tělem se mi rozproudila bolest a dál jsem už nevnímala.   

Opět jsem se probudila bez síly v mém dočasném pokoji. 
Sice jsem nic nevnímala podstatně, ale po obličeji mi sjela slza. 
"Ty brečíš?" Ozval se hodně povědomí hlas. Zrovna Alexe bych tady nejméně čekala. 
"Ne.." Zalhala jsem, utřela jsem si obličej a sedla si.
(Alex) "Omdlela jsi, pamatuješ si všechno ze včerejška?"
"Bohužel ano.." 
(Alex) "Je mi opravdu líto, ale bude se muset vyřešit, co se s tebou bude dělat dál."
"Já klidně odejdu. Nevadí mi to."
(Alex) "Nikam nepůjdeš."
"Oh, skvěle, takže mi teďka budeš rozkazovat co mám a nemám dělat? Minule jsem totiž díky tomu zůstala u Rori." 
(Alex) "Bez nás, by jsi tam byla ještě do teď, nebo byla mrtvá."
"Ani nevíš, jak moc si teďka přeji, abych mrtvá byla."
(Alex) "Nemluv o svém životě takhle." 
"A jak? Že se mám skvěle? Přišla jsem o někoho, kdo mi byl blízký jako rodina? Nemám kam jít a mám po celém těle modřiny a jizvy."
(Alex) "Musíš se hold přes to dostat, to, že se budeš litovat tomu jakkoliv nepomůže Giselle. Prostě musíš a bude to lepší, věř mi." 
"Ale já nemám důvod, nic tady mě nedrží, aby jsem na to přestala myslet a dostala se přes to, stojí to za prd, všechno tady je zpropadený a nesnáším to tu! Nesnáším tebe i sebe!" Tyhle slova byla silné, ale vyřvala jsem je a to z plných plic, i když vím, že celý dům musel tohle slyšet. Já už o nic nestojím. Nestojím o pomoc nebo nový začátek, nemám nic. Všechno jsem ztratila. Všechno se mi vypařilo pod rukama a to na to stačilo pár dní. "Chci být chvilku sama, omluv mě." Pak jsem se zvedla a zavřela se v koupelně. Opřela jsem se o zeď a v křečích, které zahrnovali hysterický pláč jsem skončila na zemi. Schoulená v klubíčku a bez špetky naděje. 

Z pohledu
Alexandra Raye Reginalda Villouwa

Vím, že brečí. Nejen, že slyším každé její sténání a zrychlený tlukot srdce, ale cítím to. Celou tuhle atmosféru, která je šílená. Normálně by mě tohle nerozhodilo. Už vůbec ne obyčejná holka, která ani není sexy, jako kde jaké upírka. A ani si neumím představit jak moc trpí, ale myslím, že by jsem jí měl pomoct. Všichni tady, protože z toho z části můžeme i my. 
Nakonec jsem toho nechal, už jsem jí nečekal v pokoji a vydal jsem se do toho svého. Sedl jsem si na postel a chtěl přemýšlet, ale byl jsem jako prázdná skříňka. 
'Giselle...' Promluvil jsem na ní v duchu, ale nečekal, že mi odpoví. Chtěl jsem sice říct slova utěšení, ale všechno mi v tu ránu vypadlo. 
'Řekni mi, čím jsme si to zasloužila...' Ale ona mi odpověděla. Jde vůbec, aby i myšlenky toho člověka byla jako bez duše?
'Dobrým lidem se občas stávají špatné věci.' 
'Nechci, aby se mi stávali špatné věci... A nejsem dobrý člověk, jsem jen bývalá studentka, který trčí v paláci s upíry.'
'Být v paláci s upíry je dobrá zkušenost. Teda ne, pokud nás chceš lovit.'
'Lovit? Vás někdo loví?'
'Ovšem že. Jsme predátoři, kteří zabíjí i lidi, ale je jich minimum. Nemají na to dost dobré prostředky a stalo se jen párkrát, že by někoho z nás zabili nebo poranili. Jsou neškodní.'
'Říkali jste i o Roře, že je neškodná?' A u tohohle jsem se musel zamyslet. Určitě tohle padlo a možná jsem to řekl i já. Tak jsem mlčel, jako na souhlas, který nechci potvrdit. 'Upíři mohou sice vypadat jakkoliv dobře, ale nejste vždy ti nejlepší a nejchytřejší.'
'Ty jsi tady byla ze začátku ta nejdrsnější osoba.'
'A teď jsem troska...'
'Tak a dost, Giselle, přestaň o sobě takhle mluvit. Nejsi žádná troska a všechno bude dobré, prostě to přetrp, slíbíš mi to?' Nikdy bych nikomu nic neslíbil a už vůbec ne, aby někdo něco slíbil mě, ale potřebuji jí pomoct. Vždyť já tu holku tak nesnášel a teď se jí snažím pomoct. Zato ona mě furt nesnáší a neulehčuje mi to. 
'Nikomu nic neslibuji.' Ale zdá se, že máme aspoň něco podobného. 
'Jestli chceš, můžu za tebou poslat třeba Jay nebo Isaaca.'
(Giselle) 'Nepotřebuji nikoho, aby mi dělal rodiče, psychologa nebo toho, kdo mě bude litovat.'
'Tak jsem to nemyslel.. Třeba by ses chtěla svěřit. Slyšel jsem, že to pomáhá.'
(Giselle) 'Ne, nemám zájem.. Chci být sama.'
'Nemůžeš být pořád sama.'
(Giselle) 'Proč ne?'
'Prostě nemůžeš, zbláznila by ses z toho.'
'Kdyby jsi mohl, chtěl by jsi být normální? Jako nebýt upír?' Musel jsem se zamyslet.. Co by se tím vůbec změnilo? Jen mé schopnosti by byli pryč, ale za to by jsem nemusel nic a nikoho lovit, neměl bych za zády lovce a nezabýval bych se někým, jako je Rora. Nemusel bych trpět tak velkou rodinu po celým světě, která se otravná a nemusel bych navštěvovat tolik plesů a všelijakých sezení, kde se musím chovat tak upjatě.
'Má to své výhody i nevýhody, ale stejně to nejde změnit.'
(Giselle) 'To nic nemění na tom, že můžeš snít, jaké by to bylo.. Já se třeba zabývám tím, jaká by jsem byla upírka.'
'Předpokládám, že sexy." .... Nastala odmlka.... 'Vyklouzlo mi to.' Ale ona se usmála. Tiše, tlumeně, ale byl to pravý smích. 
'Co myslíš, že budu dělat v budoucnu?'
'Mohla by ses někým nechat proměnit a vzít si upíra. Byla by jsi šťastná, zabezpečená a nic by ti nemělo scházet.'
(Giselle) 'Nechci si vzít někoho cizího.'
'Jako volné kluky znáš jen mě a Isaaka, takže-'
(Giselle) 'Nenenene, jen.. Já nevím. Je to zvláštní. Ale pravdivé.. Máš pravdu.. Měla by jsem se sebou něco dělat a netrčet tu, jako malé dítě.' A pak se zvedla a odešla. Párkrát jsem ještě zavolal její jméno, ale neodpověděla mi. Sakra ta holka je ale nevyzpytatelná..