Tell me /dokončeno

8

"Jsem již doma!" Ozvalo se zdola. Jay už konečně dorazila. Hodila jsem na sebe mikinu a vyšla za ní. Sešla jsem schody a zatočila doleva, kde byli hlavní dveře. 
"Kde jsi vlastně byla?" Zvědavě jsem se zeptala a prsty si upravila pramínek vlasů.
"Musela jsem jet za svojí sestřenkou Lilianou a vyřešit pár detailů, ohledně našeho slavného plesu pro u-"
"Upíry." Skočila jsem jí do řeči. Jammie promiň, že už vím kdo jste dříve, než jsi mi to stihla říct ty.
"Alex ti to pověděl." Nezněla naštvaně, ani překvapeně, naopak šťastně, což jsem nemohla pochopit. Ale být bohatá, krásná a upírka, tak si tleskám. 
"Stejně dávám přednost tomu, že jsme vampýři, než-li upíři. Zní to tak elegantněji a mocněji." 
"Jo, jasně." Stále jsem nevěřila na upíry, či vampýry. Je to přeci tak směšné!
"Mimochodem, co jste dělali, když jsme nebyla přítomná?" 
"Nic zvláštního. Celkem jsem se bavila." Až na mé zhmožděné zápěstí a to, že ze mě jeden upír vysál snad všechnu krev, to bylo fajn.
"Tak to je velice dobře." 

Zbytek dne jsem se zašila do knihovny, kde na mě nikdo nečekal, nikdo mě nevylekal a nikdo mě nechtěl zabít. Jen já a knížky. 
Pak jsem se vrátila do pokoje, vysprchovala se a šla spát. Byla jsem opravdu unavená a oči se už zavírali sami. 

Vím, že jsem v lese. Byla tady tma a já se hrozně bojím. Pokračuji dopředu po malých krocích, aby jsem na sebe neupoutala pozornost. Nad svojí hlavou jsem uslyšela vrány a krkavce. Tohle se mi vůbec nelíbí. Opřela jsem se o jeden strom a podívala se okolo. 
Pak jsem něco uslyšela. Něco rychlého, silného a hladového. Pohybuje se okolo mě, jako by mě držel uzavřenou v kleci a já skáču, jak on píská. Byla jsem tak vyděšená. Zacouvala jsem zase zpět a napůl se schovala do vystouplého keře, který mě zdá se zatím schová. Ale byl blíže, jako by pro něco utíkal. Vím, že ten, kdo je u mě, něco chce. A udělal by pro to cokoliv. 
Zvuky byli hlasitější. Byl už tak blízko, že jsem se úzkostí nemohla nadechnout. Bolel mě hrudník z mého hbitého srdce a necítila jsem konečky prstů. A pak jsem ucítila jeho dech. Křičela jsem. Křičela jsem z plných plic a snažila se jakkoliv zachránit.

"Giselle.."
"Giselle?" 
"Vstávej, byl to jen sen." 
Tyhle slova jsem slyšela velice zřetelně, ale stále jsem měla pocit, že se mi to jen zdá. Bolelo mě v krku a pořád jsem se cítila nejistá a vystrašená. Otevřela jsem oči a snažila se zvednout.
"J-já se omlouvám." Protože vím, že jsem musela křičet i ve skutečnosti. Cítila jsem se trapně a poníženě, že jsem se nepodívala ani okolo sebe.
"To nic, jen mi musíš říct, co se ti zdálo. Dopodrobna." Byla to Jammie a zněla vyděšeně a starostlivě. Podívala jsem se na ní a v rohu svého pokoje jsem viděla siluetu, ale podle výšky a vlasů jsem poznala, že je to Alex. Stál tam mlčky a bez pohybu.
Vedle Jammie ještě stála služebná.
"Jen jsem byla v lese a někdo tam byl se mnou." Zachraptěla jsem. Hlavu jsem opřela o stěnu a snažila se na ten sen znovu soustředit.
"V jaký lese, kdo tam byl a co se tam přesně zdálo a proč jsi vlastně křičela?"
"Proč tě to tolik zajímá? Byl to jen sen." 
"Prostě mi to řekni Giselle. Zítra ti to vysvětlíme, teď mi to řekni.. Všechno." 
"Já nevím, jaký to byl les. Prostě jsem tam byla a někdo tam pobíhal okolo mě. Ale jako bych už věděla, že něco chce a jde si jen pro to. Že je hladový a silný. A pak jsem se schovala do keře, ale ucítila jsem poblíž dech dotyčného. Tak jsem křičela." Opět jsem měla v hlavě obrazce toho snu a po zádech mi proběhla husí kůže. Ještě jsem nikdy nebyla vyděšená z něčeho takového. Ale od té doby, co jsem tady se dějí jenom divné věci. 
"Jay vrať se k otci a řekni mu to, ať navýší ochranu okolo bran a Lucy (ta služebná) vzkaž Patrikovi, ať zavolá Dakotě, že už je tady." Jay a Lucy už odcházeli, ale já byla bez odpovědí.
"Počkat!" Zakřičela jsem. "Proč? Byl to jen sen." 
"Nebyl to jen sen, Giselle. Byla to vidina." Řekla Jay a odešla. Vidina? Co je se mnou špatně, řekl jsi, že jsem jen pouhý člověk. Tak proč se mi tohle děje? Mluvila jsem na Alexe, který se stále nehnul ze své pozice. 
"To se snažíme taky zjistit, teď spi." Odpověděl a byl pryč. Ještě rychleji, než by zvládl odkráčet, prostě zmizel.
Ovšem, že mám jít spát. K tomu jsme přeci zatím dobrá. Říct jim, vše. co potřebují vědět, byt tu zavřená jako ovce a dělat vše, co řeknou! Zapeklenci.. 

Ale usnula jsem. Ještě rychleji, než jsem si myslela. 
Probudilo mě slunce v mém pokoji a ten zvyk, že vždy vstávám poměrně brzo.
Zvedla jsem se a šla do koupelny, kde jsme se upravila, oblékla do černých legín a světle šedého, volnějšího svetru. (outfit i Giselle-Holland Roden-máte v příloze) Vlasy jsem si sepnula do obyčejného culíku a vyrazila do kuchyně, kde snad někdo bude. 
Sešla jsem schody a v kuchyni u stolu seděl postarší pán v obleku, který vypadal opravdu mocně a královsky. Z obou dvou stran měl služebné, které se o něho starali. 
"Dobrý den?" Zněla jsem nejistě, protože nevím, kdo to je a jak ho oslovovat. Zvedl ke mě hlavu a pozorně mě pozoroval. Znervózněla jsem. 
"Vaše královské veličenstvo, tohle je Giselle, ona vás ještě nezná." Řekla mu jedna služebná a já si okamžitě vzpomněla na ples a jak tam šel z jeho ženou-královnou.
"Omlouvám se, veličenstvo." A pak jsem se mírně poklonila, nechci být přeci nezdvořilá. 
"Giselle Yolow, vítejte v mém paláci. Velice mě mrzí, že jste se sem musela dostat tak nevhodně," pak vstal a kráčel ke mě. Jednu ruku mi dal na rameno a vedl mě z místnosti ven. "bohužel jsem to nemohl udělat jinak. Snad jste prozatím spokojená z ubytováním a mojí rodinou, či služebnými. Prozatím se nebudete vracet zpět do školy a neuvidíte svojí sestru. Nastali komplikace v podobě vašich snů, neboli vidin. Čekal jsem je mnohem později," šli jsme po dlouhé chodbě, kde jsem zatím nebyla a nakonec vystoupili ven, na zahradu, která byla oplocena opravdu vysokým a silným plotem. Za ním stálo pár lidí, ale to je vše, co jsem stihla spatřit. "všechno tohle dělám pro ochranu vlastní rodiny.. A vás, slečno Yolow." nakonec jsme se posadili na lavičku, kde jsem měla výhled na celou zahradu "takže prozatím od vás očekávám, že mi řeknete, vše co se vám bude zdát a na oplátku můžete bydlet v mém paláci. Postupem času zjistíte od všeho více a my také. Brzo započne náš velkolepý ples, který Jammie velice ráda organizuje. Tam se předvedete mezi námi, vampýry. Přijede tam spoustu urozených rodů, tak od vás budeme očekávat slušnost, ale musíte se pro to naučit pár tanců a etiketu. Dneska podvečer s mojí ženou odjíždím do Francie, kde musím vyřešit pár záležitostí." Mluvit se samotným králem je jiné. Nemáte prostor na to, mu něco říci. Prostě musíte počkat, než vše řekne a vy musíte dávat absolutní pozor.
"Mohu mít otázku?" Konečně jsem se dostala ke slovu.
"Ovšem že, slečno Yolow."
"Vážně jste upíři?" A pak se zasmál. Vím, že už je divné se na to pořád ptát, ale nemohu tomu stále uvěřit a taky mám ještě pár dalších dotazů. 
"Ano, opravdu jsme, jak říkáte upíři, živíme se krví a náš život skončí tehdy, než nás někdo nezabije. Stárneme opravdu velice pomalu a jsme mnohem silnější, než normální lidé. V životu nám nevadí slunce, stříbro, česnek nebo svěcená voda. Z celého počtu lidí je nás 1/4 a jsme rozděleni do království po celým světě, každý patří do jiného rodu. Vy se momentálně nacházíte v rodu Villow.. Ale už se s vámi budu muset rozloučit, mám ještě spoustu povinností. Prozatím se opatrujte, slečno Yolow." A pak elegantně odešel. Stále jsem to nemohla pochopit, ale zarazila jsem, když se naše příjmení tak strašidelně podobají. 

-------
Další díl je zde. O 300 slov delší, než je mým zvykem, ale tak proč ne. Snad se vám to prozatím líbí, protože mě se to zatím daří. Čím více píšu, tím více mám ohledně toho nápadů a vy se máte na co těšit!
Velice bych ocenila komentáře a moc děkuji za vote :)
S láskou TPoG! ^w^