Tell me /dokončeno

4

Vůbec nevím o tom, kdy se všechno tak rychle semlelo. Vůbec nevím, kde jsem. Vůbec nevím, proč tu jsem. 

Houpu se ze strany na stranu na cizí posteli ve velké luxusní místnosti a jen s těží se na něco dokáži soustředit. Vzpomínám si jen, jak mě někdo přitiskl na zeď a zasyčel, ať jdu s ním. Pak jsem jenom letěla vzduchem. Nemohla jsem se jak bránit, byla jsem jako paralyzovaná.
Dveře zavrzali a někdo vcházel dovnitř. Byla to služebná, která vypadala plaše a stejně vyděšeně jako já. Přestala jsem se hýbat a dívala jsem se jí do očí.
"Slečno Yolow, vítejte v našem paláci a za celou rodinu se mám omluvit za nepříjemnou přepravu, ale bylo to potřeba. Byla by jste tak laskava, převlékla se do oblečení z šatníku a následovala mě?" Mluvila klidně a zodpovědně.
"Co prosím? Kdo mě sem sakra dostal? Chci se vrátit, proč tady vůbec jsem?" Křičela jsem. Byla jsem zoufalá a po oku myslela na Monu. Vstala jsem z postele a vzteky pohodila rukama.
"Na to vám zodpoví určití lidé, já takové informace nevím, slečno. Prosím, udělejte co se po vás chtějí, nebo s vámi nebudou spolupracovat."
"Nenenene, nepřipadá v úvahu. Jsem v cizím domě, s cizími lidmi a ty mi nechceš nic říct? Neudělám vůbec nic, co po mě chcete, prostře odcházím! Nemám o nějakou spolupráci zájem, nazdar!" Opět jsem křičela a odcházela. Služka tam stála opravdu zmateně a koukala jen okolo sebe, jako by nevěděla, co více mi říct, aby mě zastavila. Prostě jsem šla. Odešla jsem z pokoje a rozhlédla se po dlouhé chodbě, která vypadala tak královsky. Zadržela jsem dech a nesnažila jsem se věnovat na všechnu tu krásu okolo sebe. Ale bylo tady až moc chodeb, dveří a schodů, že už teď nevím, kam jít. "Nějaký problém Beccy?" Zaslechla jsem vedle sebe. Leknutím jsem jemně uskočila do boku a sledovala danou osobu. Byl mi hodně povědomí, ale nevím odkud. Počkat. To je ten kluk, který přišel s Jammie na ples. Ten, který patří do královské rodiny. Tak fajn. To je opravdu zvláštní sen.
"Nechce mě poslechnout." Naříkala Beccy-služka.
"Všiml jsem si," Zašeptal a s úšklebkem se na mě podíval. "proč pak?" Zeptal se mě.
"To vážně? Vždyť jste mě unesli."
"Já ne."
"Ale někdo ano!" Opět mě vytočil. A teď je mi jedno, kdo to je.
"Tak to se omlouvám, ale bohužel jsme si nemohli dovolovat na sebe upoutat pozornost, tím, že projdeme hlavními vraty a dáme vědět všem okolo."
"A to jako proč?"
"Jsi nějak moc zvědavá."
"Pche," odfrkla jsem si a podívala se na Beccy, která nás zvědavě sledovala. "chci zpět. Mám tam sestru."
"Ano, já vím, ale nejde to."
"Ale proč!"
"Prostě jsem to řekl, teď mě poslechni, okamžitě se obleč do společenského oblečení a následuj Beccy, na tohle nemáme čas, drahoušku."
"Ne."
"Dělej."
"Prostě ne!" V mžiku jsem byla opět přitisknutá na zdi. Pevně se mi díval do očí a já do jeho. Během chvilky se mu proměnili z hnědých na rudé. Jeho ruka, přitiskla na mé hrdlo zesílila. Chtěla jsem křičet, brečet a hysterčit, ale šlo to vůbec? Pak mě pustil a já se sesunula na zem se vzlykem a držela jsem si krk.
"Prostě udělej, co ti říkám, nebo umřeš dříve, než to všechno začne!" Pak byl pryč. Zhluboka jsem se nadechla a bříškem ukazováčku si utřela slzu. Co se to sakra děje?
S těží jsem vstala a vrátila se do pokoje.
"Bratří Villow nemají rádi odmlouvání," Tiše pronesla a rukou mi ukázala šatník. Došla jsem k němu a otevřela jej. Bylo tam spoustu oblečení, ale co si mám sakra obléct, aby tady byli všichni spokojeni? "radím vám si neoblékat nic rudého nebo černého. Ne na dnešek" Poradila. Chytla jsem teda do ruk volné, látkové, bílé tričko s výstřihem a na konci s krajkovaným lemem a k tomu černé hladké leginy. Vážně si tu hraji s šatníkem jen proto, že mě někdo skoro uškrtil a vyhrožoval mi?

Převlékla jsem se v koupele, kam vedli dveře z ,mého' pokoje a vrátila jsem se zpět k Beccy. "Výborně, tak jdeme."

Šli jsme nalevo, po schodech dolů, doprava a pak jsme vešli vysokým průchodem do něčeho, co je asi jídelna. Uprostřed místnosti byl dlouhý dřevěný stůl a něhož sedělo několik lidí. V mžiku jsem zahlédla toho kluka, který mi vyhrožoval, Jammie a další lidi, které neznám. Sklopila jsem pohled a sedla si tam, kam mi poradila Beccy.
"No konečně." Zamumlal někdo.
"Giselle, velice se ti omlouváme za zvláštní přepravu, ale jinak to doopravdy nešlo. Určitě jsi opravdu zmatená," začal na mě mluvit postarší chlápek v obleku. To si piště, že jsem zmatená. "ale moc ti toho bohužel neřeknu. Za všechny ti slibuji že se opravdu všechno dozvíš, ale ne teď. Ne teď v tom nejkřehčejším momentu. Prozatím s námi prosím spolupracuj a-"
"Ale proč?" Skočila jsem mu do řeči "Proč mám s vámi spolupracovat a vy se mnou?"
"Protože si navzájem pomůžeme. Máš něco, co chceme slečno Yolow a buďte ráda, že jste v našich rukách, neboť kdyby vás našel nepřítel, nikdo by už nechtěl spolupráci. My spoléháme na lidskou intuici a to, že nám doopravdy můžete věřit. Nechceme vám ublížit, či vás nějak zvláštně stresovat."
Neměla jsem už co víc říct. Došly mi slova, protože mi nechtějí na nic odpovědět. Jen jsem schovala obličej do dlaní a snažila se nějak nehysterčit.
"Ale co má sestra?" Zamumlala jsem.
"Je o ni postaráno."
"Vy jste jí taky unesly?!" Vykřikla jsem a opět jsem si odkryla obličej.
"Ne, ale je pod kontrolou. Kdyby se něco mělo stát, hlídáme jí."
"Mohu jí vidět?"
"Ne."
"Kdy můžu odejít?"
"Teď ne."
"Kdo jste?"
"To se dozvíte."
"Proč mi to neřeknete?
"Protože vy lidé, jste křehké duše a tohle by tě vyvedlo z míry."
"Tak už mi to řekněte.."
"Ne."
"A co teda se mnou chcete dělat?"
"Teď se v klidu navečeř a usaď se ve svém dočasném pokoji. Ubydlete se a zvykněte si. Pak budeme pokračovat."
"Navečeřet? Vždyť je po půlnoci. Ať jste kdo jste, nemáte pojem a čase."
"Máš pravdu, tak tedy můžeš jít spát." Jasně, spát.

---
Fůha, 4 kapitola a povídka už je 55 místě, to je úžo žůžo, všem moc děkuji! :)
S láskou TPoG ^w^