Tell me /dokončeno

9

"Jak se těšíš na ten ples?" Promluvila Jay a tím mě oddělila od mých myšlenek a představ, jaké komnaty bych tady ještě našla. Jen jsem několikrát přikývla, protože jsem si nebyla jistá, jakou odpověď chce slyšet. "Protože já vážně hodně. Perfektně jej naorganizuji a zajistím ti šaty. Budou rudé a černé, už přesně vím, jak v tom budeš vypadat. Elegantně, sexy, ale přesto decentně a ladně."
"Bratří Villow nemají rádi odmlouvání," Tiše pronesla a rukou mi ukázala šatník. Došla jsem k němu a otevřela jej. Bylo tam spoustu oblečení, ale co si mám sakra obléct, aby tady byli všichni spokojeni? "radím vám si neoblékat nic rudého nebo černého. Ne na dnešek"
"Já ani nevím, zda tam chci jít. Netančím dobře a ve společnosti mi to už vůbec nejde."
"Ale prosím tebe, zazáříš tam, jen nevím, koho ti přiřadím jako doprovod." Doprovod. Proboha. No teda dopadne opravdu skvěle. Uvědomila jsem si, jak jsou všichni jiní, než jsem si představovala. Čekala jsem je všechny uzavřené a tiché osoby, hlídající si svůj titul a každé slovo, ale zmýlila jsem se. Jsou to obyčejní lidé, jako třeba mé spolužačky.
"Také přijede rodina z Itálie, máš se na co těšit, pěkně to tady oživne."
"Kolik vás vlastně v rodině celkově je?"
"Já, Alex, Isaac, matka a z Itálie je to sestřenka Liliana, od které jsem včera přijela, dále sestřenky Claudia a malá Nancy. Bratránci Caleb, Robin a Freddie. A jejich rodiče. Jsme početná rodina, ale ostatně tak to má každý rod." Páni, to je opravdu mnoho tváři a hlasových krků, když se sejdou v jednom místě. Jestli tu přežiji, bude to opravdu překvapení.
"A Colton je tvůj co?"
"Je to můj manžel. Vzala jsem si ho a převzala jeho příjmení. Jsem z jiného rodu, poněkud slabšího, ale žiji tady už tolik desítek let, že jsou tady všichni jako vlastní."
"Kolik vám je všem let a na kolika jste se zastavili?"
(nebudu to psát slovy, jen čísly)
"No, mě je 322 let. Ano, je to hodně, ale ve světě upírů jsem stále mladá kočanda. Zastavila jsem se okolo 18 a 19 let. A stárnu opravdu velice pomalu. Tak pomalu, že stále nejde vidět rozdíl."
"Takže na stáří umřít můžete?"
"Podstatě ano, ale trvalo by to stovky tisíce let."
"A kolik je ostatním?"
"Colton má okolo 400, Alex má 280, Isaac má 199 a u ostatní rodiny opravdu nevím. Kdo si to má pamatovat?" Řekla se smíchem.
"Isaac také bydlí tady?"
"Ano, mohla jsi ho vidět při tvým prvním setkání se všemi u nás v paláci. U toho sezení. Na plese nebyl, neboť byl v Itálii. Moč času doma netráví, ostatně stejně jako otec nebo matka."
"Kdy už můžu vidět svojí sestru a co řekli všem, když jsem zmizela?"
"To opravdu nevím, do takových věcí já nic říkat nemůžu. O tvojí sestřičku je postaráno, stále studuje, ale vidět jí opravdu nemůžeš."
"Proč?"
"Mohla by někomu něco říct, mohl by tě někdo vidět, mohla by ses dostat do špatných rukou.."
"Jak jako do špatných rukou?"
"Je spoustu věcí co nemůžeš vědět a to je je jedna z nich. A navíc, také o tom moc nevíme."
"Řekni mi prosím aspoň co víš, chápeš jak moc jsem zmatená?"
"Když já nevím, Giselle."
"Prosím!"
"Co jí máš říct, drahá sestřičko?" Tenhle hlas se prohnal místností, naháněl mi hrůzu a přesně vím s jakých úst pocházel. Alexander... Ani jsem si nevšimla, když otevřel dveře. Opíral se o futra a vypadal velice zvědavě. Já i Jay jsme seděli na posteli a já si lakovala nehty.
"Vůbec nic." Jammie znervózněla.
"Můžu si na chvíli půjčit Giselle?" Jeho hlas byl měkčí než obvykle a mluvil jako gentleman. Vůbec netuším, co po mě chce, ani proč se chová tak překvapivě mile, ale líbí se mi to. Odložila jsem lak, několikrát si pofoukala nehty, zvedla se a odešla s ním za dveře.
Neřekl ani slovo a vedl mě ven. Stejnými dveřmi jako jeho otec. Jakmile jsme vyšli ven, projel po mě studený vítr a zaklepala jsem se zimou. Zahrada byla pořád stejně upravená a výraz Alexe se značně změnil. Chytl mě za odhaleném zápěstí na pravé ruce a pevně jej zmáčkl. Přitiskl mě na zeď a nárazem jsem snad naposledy vydechla. Strachem se mi sevřel hrudník a zasténala bolestí. Co to do něho sakra vjelo??

"Sakra můžeš se přestat furt na něco ptát? Kdybych tam nedošel, tak ti Jammie všechno vykecne. Prostě už zavři zobák a hleď si svého. Jsi jen obyčejná nudná holka v paláci bohatých a mocných upírů, tak se tak ksakru chovej!" Zavrčel. Do očí se mi dostali slzy. Už jsem nebyla ani tak moc vyděšená, jak zklamaná. Došla mi všechna slova, jen jsem se mu podívala do očí. Ale vypadali podobně jako mé. Tmavá a tajemná modř se pomalu měnila. Z toho jsem také strach neměla. Ale jeho povaha byla jako žiletka. Na venek se zdá být hezký, ale jak jej doopravdy poznáte, zraní vás. Obyčejná nudná holka, to bych ještě zvládla, ale rozkaz, ať zavřu zobák mě poněkud urazil.
"Jak myslíš. Celý den budu sedět v tom pokoji a koukat z okna, tak si to přeješ.. Princátko?" Jeho rty se k sobě více přitiskly a oči více zrudly. Opravdu ho chceš ještě více naštvat Giselle?
"Dělej si co chceš, ale neobtěžuj mojí rodinu tvými otázky."
"Neudělala jsem ti nic špatného, proto aby jsi mě teď musel tak nenávidět a urážet mě."
"Ty vůbec nevíš, co děláš svojí přítomností!"
"Já by jsem se ráda sbalila, odešla a dala vám všem pokoj, ale vy mi to pořád zakazujete!" A už jsem křičela. Byla jsem zoufalá. Ztracená. A hrozně mě bolelo srdce. Co jsem udělala tak špatného, že tak trpím?
"Rád by jsem tě vyprovodil." Řekl naštvaně s úšklebkem.
"Už mě neurážej!" Vyprostila jsem se z jeho sevření a opřela se dlaněmi o jeho hrudník. Chtěla jsem ho od sebe odtáhnout, ale je to vůbec možné?
"Já mám rozkazovat tobě, ne ty mě! Takže brzdi a dej si odchod. Nebo budeš moje večeře, ať si cenná jak si cenná." Zasyčel a sundal mé ruce z jeho hrudi.
"Kreténe." Špitla jsem si pro sebe a otočila se k odchodu, ale chytl mě za ramena a opět vrátil na minulou pozici.
"A aby jsme si ještě ujasnili, jsem pro tebe tvůj nařízený, takže trochu brzdi s oslovením kreténe."
"Budu si říkat co chci a ani král nebo ty tvoje tesáky mě nezastaví."
"Aby to nebyla tvá poslední slova." A pak byl pryč. Opět zmizel, jak je jeho zvykem.