Tell me /dokončeno

22

Cítila jsem, jak se jí zuby prorvaly přes mojí kůži. Jak to prasklo, když mi projela do tepny. Ale ta bolest se nadala ni vyrovnat tomu, jaký to je, když z vás někdo vysává krev. Chtěla jsem křičet, ale neměla jsem na to sílu. Nemohla jsem jak říct, že potřebuji pomoct. Až na jeden způsob. Pomoc mi.. Hlesla jsem a nakonec zavřela oči. Tenhle proces mi přišel nekonečný. Nakonec se ode mě odtrhla. Po rtu jí stékala kapka mé krve a nakonec si to olízla. Vypadala naprosto spokojeně.
(Shea) "Sakra ty jsi ale chutná. Žádná krevní skupina nemá na abéčko. Ráda tě vidím trpět Giselle. Přímo mě to těší," Nesnáším jí. Nesnáším celý tento svět. Nesnáším samu sebe. Nakonec se ušklíbla. "ale už to ukončíme." Oznámila a opět se mi přisála na krk, ale necítila jsem bolest. Necítila jsem vůbec nic. Nestihla jsem nic vnímat. Nic už mě nedrželo pod krkem tak se sesunula k zemi. Podívala jsem na hvězdy. Měsíc. Alexe. Neměla jsem sílu na to se divit, ale to, co jsem vnímala byl strach. Nakonec jsem spatřila i náznaky dalších lidí. 
"Giselle?" Někdo se mě snažil probudit. Opět jsem otevřela oči. Byla jsem pořád venku, ale bylo tady až moc ticho. Nemohla jsem poznat, kdo na mě mluví. "Kráva pitomá!" Dotyčná zanadávala a nakonec jsem poznala Jay. Přitiskla mi dva prsty k místu, kam mě kousla a druhou rukou mi držela obličej. "Hlavně neusínej. Koukej se přímo na mě. NEUSÍNEJ GISELLE!" Vyhrkla na mě a stiskla mě silněji. Připadala jsem si více a více unavenější. "Brzo tu bude pomoc. Prosím tě Giselle zůstaň tu se mnou!" 
Připadalo mi, že jsem opět ztratila na chvilku vědomí.
(Jay) "Kde je Shea? Doufám že dost daleko! Já jí přetrhnu jako hada!" Křičela. Poznala jsem z jejího hlasu, že se bojí. Ale ne tak moc jako já. Nakonec jsem ale stihla spatřit Alexe, jak se posadil vedle Jay a pozoroval mě. "Zůstaň u ní Alexi, ať nezavře oči. Už tu je taťka jen pro něho zaběhnu." 
(Alex) "U toho auta," začal a já se zaposlouchala. Tohle jsem opravdu slyšet chtěla, i když mi to moc tělo nedovolovalo. "ani jsem nepomyslel na to, že by jsem ti nějak ublížil. Naštvala jsi mě, když jsi mi odhalila krk. Po dnešku si snad zapamatuješ, že tohle se upírům jednoduše nedělá." Zavtipkoval. 
Zase se okolo mě objevovalo spoustu postav. Jedni mě zvedali, druzí pokládali spoustu otázek, ale to už oči zavřela. 

*

Někdo mi pevně stiskl ruku. 
Cukla jsem sebou. 
(Jay) "Oh Giselle," Zafňukala Jammie a i když jsem ležela, tak mě obejmula "vůbec jsem jí tu neměla tahat. Ani tu její partu! Jsem tak hrozně naštvaná. Doufám, že mi to někdy odpustíš.." 
"Nemůžeš za to.." Zachraptila jsem. Můj hlas vůbec nezněl jako můj a bolelo mě v krku.

*

Ještě chvilku jsem ležela v posteli, než mi do pokoje vešel pan Villow. Zůstal tam jen on a já. Přisunul si židli od pracovního stolu a posadil se. Já jsem si taky sedla, i když přiznávám, že to bylo nadmíru bolestivé. 
"Slečno Giselle. Chtěl jsem se omluvit za potíže. Nikdo nemohl tušit, co je Shea zač a jak moc prahne po pomstě za Alexe. Spala jste dva dny, z toho jste byla dvacet čtyři hodin na kapačkách, aby vám byla dodána chybějící krev. Ale chci tady s vámi probrat něco důležitého. Jak jste si již všimla, nemáte domov. Tohle téma je velice nepříjemné i mě, ale musíme se nějak dohodnout. Tak jsem se rozhodl vám na plese představím pár mladých princů-samozřejmě upíry. Vybrala by jste si jednoho, za jeho se provdáte a přistoupíte k jeho rodu. Proměníte se taky na upírku a začnete normálně žít."
"Proč mě nepustíte normálně do města, našla by jsem si práci a-"
"To bohužel nemohu. Víte toho o nás už tolik, že je to prakticky nemožné, vás pustit. Nezbývá vám nic jiného, než udělat to, co jsem vám navrhnul," Cítila jsem se jako malé dítě, který už má osud nalajnovaný. Nemám na výběr. Nemá jiné možnosti. Jen jsem přikývla a uhnula pohledem. Chtělo se mi brečet, chtěla jsem křičet, ale musela jsem se udržet v klidu. Třeba poznám někoho milého, hezkého, který se o mě bude starat. Třeba budu šťastná. "takže jsme domluveni. Prozatím se s vámi loučím." Nakonec se zvedl a odešel. 
Zahrabala jsem se pod peřinu a tiše brečela. 

*

Celý zbytek dne za mnou někdo chodil a snažil se mě utěšovat, či mi něco vysvětlit. Ale já na to neměla náladu. Byla jsem jako bez duše. Proč mě prostě nenechali umřít?

*

Nakonec byla noc. Ale já nemohla usnout. Vím, že budu mít noční můry. Nemůžu na to všechno, co se mi děje přestat myslet. 
Vybrala jsem se z peřiny a zamířila ven z pokoje. Beru si nabídku Alexe k srdci. Pomalu jsem otevřela jeho dveře a kráčela napříč odmítnutí, ať vypadnu. 
(Alex) "Co tady děláš?" Promluvil rozespale. Neodpovídala jsem mu a lehla si vedle něco. 
"Nic.. Ležím." Zabrblala jsem. 
(Alex) "V mé posteli.."
"Díky, že jsi mi to řekl. To jsem vůbec nevěděla." 

Už nic neřekl. Zpátky si lehl a nevěnoval mi pozornost. 
Než se ke mě více přisunul, položil mi ruku na bok a dlaní se dotkl mého břicha. 
Propletla jsem své nohy těmi jeho a uklidnila svůj zběsilý tlukot srdce. 

*

"Giselle." Někdo mi zašeptal do ucha. Líně jsem otevřela oči a povalila se na záda. 
(Alex) "Brzo ti do pokoje vtrhne Isaac nebo Jay ať vstaneš. A nejsem si zcela jistý, zda se dobrý, aby tě našli opět se mnou, až zjistí, že nejsi ve své posteli." 
"Jak chceš."
(Alex) "Já bych chtěl, aby jsi tu se mnou zůstala celý den." Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela.