Tell me /dokončeno

13

Za jakou příšerkou?
"O čem to mluvila, kam mě to vedete?!" Vyhrkla jsem údajně na Davida a snažila se od něho dostat co nejdál, ale naše rozměry a síla se nedala ani srovnat.
"Z blízka poznáš to monstrum, které tě pronásledovalo."
"Ne! Chci domů!" Vedl mě chodbou.. teda spíše vláčel za sebou a ani nebral ohledy na to, že ho nestíhám nebo jak moc jsem vysílená..
Nakonec jsem to nevydržela a sesunula jsem se na zem. Neměla jsem už sílu a energií.
"Vstávej." Poručil mi David. (vyslovuje se to Dejvid kdyby něco ^^)
"Ne." Hukla jsem a schovala si obličej do dlaní.
"Šéfe, pomůžeme vám." S těmito slovy k nám přistoupili dva vysocí muži v obleku. Řekla bych, že je to ochranka. Ale když se chytly oba za zápěstí a vytáhli mě zpět na nohy, zakřičela jsem bolestí.

Násilně mě dotáhli před obrovské a obrněné dveře. Jen pohled na ně mě nahnal hrůzu a to mě chtějí poslat dovnitř?
"Nejdu tam!" Sténala jsem, křičela, brečela, ale nic nepomohlo.
Bylo pozdě, zatlačili mě do tmavé a strašlivé místnosti, která smrděla jak hniloba a vlhko.
A náhle jsem slyšela jsem svůj dech a hbitý tlukot srdce.
"Haló?" Špitla jsem do tmy a zacouvala o několik kroků zpět, než jsem narazila do bílých vrat.
A pak to přišlo. Syčení, nesmyslný šepot, kterému nerozumím a kroky, které se blížily.
"Pomoc.." Řekla jsem si sama pro sebe, ale když to jejich monstrum spatřila, všechno jako by se vyplo, čas zamrzul a já se téměř strachem zbláznila. Vypadal jak člověk. Člověk v tom nejmenším stádiu přežití. Byl špinavý a celý v potrhaném oblečení. Když byl mnohem blíže, spatřila jsem kruhy pod očima a spoustu jizev. Rozkousané rty do krve a podivné kulhání. Strachem a nejistotou mi ukápla slza a skoro se mi podlomila kolena.
A pak se naproti mě rozběhl. Se syčením a po čtyřech mířil proti mě. Hlasitě jsem se rozbrečela a dala před sebe ruce, ale nepomohlo to.

"Tohle nezvládnu.." Zachraptila jsem z posledních sil.

Z pohledu
Jamie Cora Villow

"Jsme v loji hoši." Pronesla jsem na odlehčení situace.
"Musíme se odtud dostat." Řekl zamyšleně Colton.
"Musíme zachránit Giselle." Vložil se do toho Alex, což jsem opravdu nečekala a nechápavě jsem se na něho podívala. Jen zakroutil hlavou a podíval se bokem.
Stále jsem nemohla pochopit, jak se to všechno odehrálo. Jak rychle nás chytli, uspali a unesli sem. 
"Mám nápad," Nadchl se Isaac. "Alexi, musíš kontaktovat otce ať pro nás pošle armádu upírů, rovnou to tady očistíme od těch zrůd."
"Zkusím to, ale pochybuji o výsledku."

Dlouho se nic nedělo, až jsme to všichni vzdali. Sedla jsem si ke Coltonovi na zem a položila mu hlavu na rameno. Nebyla jsem vystrašená, ale bála jsem se o Giselle. Tak moc, jako by to byla má sestra.

Pak jsem se zadívala na oba kluky. Všichni jsme seděli na zemi, oni koukali do země a všichni jsme ztratili naději.
Ale Alex se z ničeho nic postavil, jaký by něco slyšel.
"Potrvá to prý pár dní. Nesežene tolik upírů za den." Pronesl naštvaně Alex a prudce bouchl do zdi. Pak se otevřeli dveře, kde se objevila vysoká žena s šaty přilehlými k tělu. Co tu sakra chce? 
"Rodinko Vilouwů, jen jsem vám přišla ohlásit, že od Giselle máme vše co potřebujeme a už je nám zcela k ničemu, tak snad jste se s ní už rozloučili. No a vy budete další na řadě." Ale Isaac neváhal a řešil. Rozběhl se po té ženské, ale ve vteřině vytáhla zbraň a střelila ho do břicha. 
"Přestaňte!" Zakřičela jsem a vrhla se k ležícímu se Isaacovi. 
"To je v prdeli, odsud se nikdy nedostaneme.." Colton už ztratil naději, co nás určitě nemělo potkat. Já rozhodně neumřu bez boje, to neudělám nikdy.
"Nechte toho, nevzdáme to." Snažili jsem se nabudit bratra a přítele, ale vůbec to nepomohlo.
"Jak je, Isaacu?" Alex si nenechám ujít sarkasmus ani v tom nejhorším okamžiku.
"Už mi bylo lépe." Bratr nahodil malý úsměv, ale poznala, jak moc ho to vysílilo a že ho to opravdu bolí.
"Kde sakra tyhle potvory sehnali stříbrné náboje??" Zazuřil Colton a sedl si vedle mě.
(Jay) "My to zvládneme."
(Alex) "A zvládne  to i Giselle?" 

*

Isaac byl pořád unavenější a bez síly. 
"Brácha, opovaž se to vzdát." Zahrozila jsem mu a stiskla ruku. Proč musí trpět zrovna ten, který sice všechny ignoruje, ale nikomu nic neudělal?
Dveře opět zavrzala, ale tentokrát v nich byl muž. Rudé oči mu zářili ve tmě a byl navlečen do drahého obleku. Tady mě už nic nepřekvapí.
"Nevrhejte se i na mě, nejsem tu od toho, aby jsem vám nějak hrozil smrtí, ba naopak vám chci pomoct," zatáhla jsem tesáky a mírně se uvolnila. Alex i Colton se na mě podezřívavě podívali, ale jen jsem pokynula hlavou, aby jsme ho vyslechli. " jsem David a už řádku let tady sloužím a věřte mi, že tohle není opravdu dobrá práce. Nestojím o zabíjení nevinných lidí a upírů, takže vám nabízím spolupráci. Já pomůžu vám ven a vy mě ochráníte. Navíc znám cestu a kódy."
(Jay) "To zní férově, ale jak víme, že vám můžeme věřit."
(David) "Budete muset, jsem vaše jediná naděje." 
(Alex) "Jaký máte plán?" 
(David) "V podvečer odjíždí Rora (ta zlá ženská) a sní spoustu ochránců. Navíc na večer tu zůstane minimum jedinců, o ty se budeme muset postarat a vypadneme." 
(Jay) "Ale aby bylo jasno, bez Giselle neodejdu."
(David) "S tím jsem nějak počítal, můžete se za ní modlit. Jo a tohle zkuste použít pro toho vašeho maroda."  A pak po mě něho hodil. Bez chybičky jsem to chytla a prohlédla si injekci s červeným obsahem. Když jsem se chtěla zeptat, co to je, David byl pryč. 
(Isaac) "Použij to."
(Jay) "Co když ti to ublíží? Nebo tě to zabije?" 
(Isaac) "Udělej to."
Ještě než jsem se do toho vrhla, prohlédla jsem si tu ránu. I když ne tak docela i přes to tričko, které prosáklo krví šlo poznat, jak bolestivé to musí být. 
Tak dobře.
Nádech.
Výdech.
Jestli mu to ublíží, nikdy si to neodpustím. Propíchla jsem Isaacovi žílu na ruce a vytlačila tam tekutinu.

-----
Moc se omlouvám! Nejen že tohle přidávám po děsně dlouhé době, ale taky to mělo jen 400-500 slov, než jsem až po pár dnech všimla, že se mi nějak vymazala půlka, takže dopisovat to stejné mě pěkně naštvalo!!! :D 

Velice vám budu vděčná za komentáře a vote a rozhodla jsem se, že tomu, kdo dá první vote na kapitolu->což bude i do budoucna, věnuji mu jí :))
ENJOY