Tell me /dokončeno

34

Rozechvěla se mi kolena a neustále jsem couvala. Ani při nejmenším to nevypadalo, že si mě všíma, ale já odsud chtěla okamžitě utéct.
Otočila jsem a vyběhla ze sálu. Mě nezajímalo vůbec nic, ale ostatní ano. Zbytečně jsem na sebe upoutávala pozornost a zdá se, že lidem okolo mě se mění barva očí jako na běžícím páse. Srdce mi bilo tak rychle až mě bolel hrudník. Nohy jsem měla slabé a moje mysl byla jako potopená na dně oceánu.
(Iritius) "Kam pak slečno?" Vyhrkl na mě jeden postarší muž, když jsem do něj vrazila.
"Nikam!" Nebyla jsem ve své kůži, tak jsem sotva zvládla něco vyslovit. Mizela jsem všem z dohledu, než jsem se zastavila venku. I když zde stalo pár lidi, bylo tu ticho.
Ztrácela jsem se do tmy a zády se opřela o zeď. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit.

Z pohledu;
Alexander Ray Reginald Villow

Jen co se mi Harold snažil promluvit do duše s tím, ať tady tu dívku nevodím, byla Giselle pryč. Pořád jsem se okolo sebe rozhlížel a snažil se najít aspoň náznak rezavých vlasů. Sakra! Vždyť jsem ji říkal, ať se u mě drží. Když jsem se procházel po sále, uviděl jsem Sheu - neboli důvod, proč měla být pořád u mě.
'Giselle?' Promluvil jsem na ní v hlavě a nedočkavě pošlapoval na místě.
'Alexi?' Ze srdce mi spadl obří kámen.
'Kde jsi?' Vyhrkl jsem a pořád jsem se rozhlížel jako splašený.
'Venku, ale už jdu dovnitř. Zůstaň na tom stejným místě jako předtím, za chvilku tam budu' Oznámila mi a já couvl.
Ale i když jsem pořád čekal, nikde jsem jí neviděl. Každá vteřina trvala tak neskutečně dlouho, až jsem byl zmatený z toho, jak dlouho vlastně čekám. 
'Giselle? Kde se touláš?' Musel jsem i v té mysli znít zoufale. A když jsem se pořád rozhlížel okolo sebe, musel jsem vypadat ještě více vyděšeně. 
'Nebrala jsem ohled na to, že jsem mezi upíry. Všimlo si jich mě až moc. Promiň Alexi, moc se ti omlouvám... Miluji tě, tak moc tě miluji" 
"Giselle!" Vykřikl jsem. Už mi bylo jedno, že se na mě někdo ohlédl a ukazovali na mě. 
(Isaac) "Brácha, co se děje?" Položil mi ruku na rameno a snažil se, ať se mu podívám do očí. Ale mě teď byl ukradený. Vytrhl jsem se mu a vyřítil se ven. Nešel jsem klidně, ale běžel. Vrážel jsem snad do každého a nakonec jsem doběhl ven. Zhluboka jsem vydechoval a snažil se uslyšet aspoň něco. Stačil mi malý náznak, ale nic.
"GISELLE!" Zkusil jsem to znovu. Pak jsem ale něco zaslechl, zbrkle jsem se otočil napravo, ale byl to pouze Iritius. 
(Iritius) "Zdravím Alexi." Pokynul mi hlavou a ušklíbl se.
Jen co ale procházel okolo mě, ucítil jsem Giselle. Přesněji její parfém. 
Hned na to jsem Iritiuse přimáčkl na zeď a probodl ho pohledem.
"Co jsi jí provedl!" Vyštěkl jsem po něm s takovou vážností, až jsem měl pocit, že mě celá zlost sežere zaživa.
(Iritius) "Ale komu?" Zatvářil se poněkud zmateně. 
"Malá zrzka, byla teď tady venku." A následně se zatvářil, že ví o koho jde. 
(Iritius) "Nevěděl jsem, že je tu s vámi, pane." 
"Řekni mi už, kde je!" 
 (Iritius) "Jen jsem ochutnal, nezabil jsem jí," Hned na to se mi udělalo mdlo. Tohle není skutečné. "Jak jsem se měl asi zachovat, jsem upír, je moje přirozenost pít krev - a ona se tu tak motala... Je tamhle někde." Ukázal prsty do tmavé zahrady a já se tak během zlomku vteřiny taky vydal. 

Když jsem jí našel, udělalo se mi špatně. Ležela na zemi, jako hadrová panenka. Přes tu tmu jsem neviděl nic moc extra, ale cítil jsem spoustu krve. Sklonil jsem se k ní a prohlédl si jí. 
"Giselle? Prosím tě, odpověz mi," Naléhal jsem a chytl jsem její tvář do dlaní. Vypadala jako mrtvá, ale pořád jsem slyšel tiše tlouct její srdce - avšak stále pomaleji a pomaleji. "Nemůžeš mi odejít!" Trochu jsem s ní zatřepal, jako bych snad doufal v to, že se probudí. 
Měl jsem pouze tři možnosti.
První, co nejrychleji pro někoho dojít, ale moje intuice mi říká, že by tu mezitím umřela.
Druhá, nechat jí zemřít.
Třetí, proměnit jí.

A když chci, aby zůstala se mnou a přesto nehodlám riskovat to, že zemře, rozhodl jsem se pro třetí možnost. 
Nemohl jsem se teď ohlížet na její názor, prostě jsem to musel udělat, pokud jsem chtěl, aby byla nadále se mnou. Přiblížil jsem se k ní a pak jí políbil na čelo. "Promiň mi to, musím to udělat. Nechci tě ztratit, musíš tu se mnou zůstat." 
Dotkl jsem se její jemné kůži na krku a zafuněl. Od kdy je tak těžké někoho kousnout? 
Musel jsem na to přestat myslet. Prokousl jsem se do masa, ale nesál krev. Pouze jsem jí kousl, což jediné, jí může proměnit. 
Zase jsem se od ní odtáhl a sledoval jí.
Prosím Giselle, musíš být se mnou, ať se děje cokoliv.