Nurse

Úvod

Špína, krev, pot a pach smrti. Všude kolem.
Nic není tak, jak jsme si představovali, jak nám říkali.

_______________

Z poza ušpiněného, původně pravděpodobně bílého stanového plátna se ozýval křik.
Znovu a znovu se operovalo bez morfia. Dodávky stály. Lékaři je mohli ledatak jen přiotrávit chloroformem. V ruce jsem svírala nechutně páchnoucí mísu plnou zhnisaných obvazů a zakrvavených gáz. Konečně jsem došla k jámě v zemi a celý obsah do ní vyklopila. Ihned jsem se otočila a pokračovala zpět. Od včerejšího rána, kdy vypukla nová bitva jsem byla na nohou bez nejmenší šance na chvíli oddychu. Nyní přicházela na řadu kontrola pacientů a podávání léků, pokud ještě nějaké zbyly. Znovu a znovu přicházeli noví ranění. Až v šest hodin najednou vše utichlo. Trvalo jen chvíli, než do našeho polního lazaretu přiběhli první vojáci a začali jásat.

"Vyhráli jsme! Ti zpropadení skopčáci se vzdali! Zítra se posouváme dál do vnitrozemí."

Uběhla jen krátká doba od vylodění v Normandii, ale mně se už zdála nekonečná. Ale koneckonců to, že jsem tady bylo moje rozhodnutí. Doma pořád opakovali: Pomáhejte válečnému úsilí! Vstupte do armády, staňte se sestrou, pilotem, námořníkem...
Všude stovky plakátů, lidí rozdávajících letáčky, výstupy v rádiu. Ale to vše byl jen zkreslený zlehčený pohled. Tady to bylo jiné, mnohem jiné než nám doma říkali. Člověk přežíval ze dne na den a nezabýval se hlubšímu smysly.

Ve chvíli volna jsem se rozhodla zajít za panem Winterem. Byl to starší šedovlasý vždy veselý muž, který umíral na průstřel břicha. Zbývalo mu nanejvýš několik dnů života. K jeho lůžku jsem šla po paměti. Už jsem tu několikrát byla; pro radu, nebo si jentak popovídat. Byl to takový ironický útěk od reality. Konečně jsem tam byla.

"Dobré poledne, pane Wintere."

Pozdravila jsem. Upřel na mě ty své dobrácké oči.

"Dobrý den, sestro Mary."

Opětovala jsem mu úsměv.

"Jak vám je?"

Znovu se usmál.

"Už mi bylo i hůř."

Věděla jsem, že to není pravda. Musel mít příšerné bolesti.

"No dobře,"

Přiznal

"Bolí to jako čert. Ale o tom si povídat nechci."

Pomalu jsem přikývla.

"Víte, Mary, mám vás tady ze všech nejraději. Jste taková upřímná a nezkažená..."

A povídal a povídal o své farmě v Severní Dakotě, o tom, jak ho opustila žena, o synovi, kterého už mnoho let neviděl a který mu napsal, že je jen několik kilometrů odtud se svou jednotkou.
I přes to všechno neztrácel svou veselou povahu.

"Mary, nemohla byste mi dát něco na bolest? Cítím že už tu dlouho nebudu. Chtěl bych se alespoň v poslední chvíli cítit v pořádku."

Přikývla jsem, rychle vstala a pospíchala do skladu léků.
Po chvíli usilovného hledání jsem konečně našla polopráznou lahvičku s morfiem. Muselo to stačit. Rychle jsem tu trošku dala do injekce a vyrazila zpět. Pan Winter byl už skoro v bezvědomí.

"Strašně to bolí."

Chroptěl.
Rychle jsem mu dala injekci do ruky. Po chvíli byla na jeho tváři konečně znát úleva.
Natáhl ke mně ruku, v níž držel dopis.

"Dejte to prosím mému synovi, Mary."

"Ano, dám."

Vzala jsem si jeho dopis a ruku mu stiskla.

"A kde váš syn..?"

Odpovědi jsem se nedočkala. Zemřel.