Nurse

-1-

Byl tichý večer. Vyjímečně se neozývalo ani to typické dunění fronty. Seděla jsem na trávě vedle stanu, který jsem sdílela se všemi ostatními sestrami a pozorovala hvězdy. Smrt pana Wintera mě opravdu hodně zasáhla. To se mi moc často nestávalo, koneckonců umírání bylo všude kolem. Ale on mi tolik připomněl otce. Otce, který před lety zemřel. Z mého myšlení mě vyrušila až moje nejlepší kamarádka Lily, s kterou jsem se poznala krátce po absolvování zdravotnického výcviku. Byla starší, než já a rozuměla víc věcem.
Položila mi ruku na rameno.

"To přejde."

"Co?"

"Vím, jak líto ti je pana Wintera, ale taky vím, že to přejde."

"Připomněl mi otce. Byl veselý do své poslední chvíle. Pořád mluvil o svém synovi..."

"Nemůžeme si dovolit lítost, Mary! Prostě nemůžeme. Ti lidé doma na to mají právo, ale my ne. Je to naše práce. Je to jako by bylo vojákovi líto, že zabije svého nepřítele. Nesmí na to myslet. Je to součást práce!"

"Ale on..."

"Žádné ale. Jak jsem řekla. A teď pojď konečně spát. Byl to těžký den."

Vzala mně kolem ramen a vedla do stanu.
Lůžka byla po dvou oddělena jakousi plentou, takže vzniklo něco jako malé pokojíčky. Já jsem ho sdílela právě s Lily.
Sundala jsem ze sebe zakrvácenou a špinavou zástěru. Ještě že jsem jich měla víc, tahle se už opravdu nedala nosit. Rychle jsem se opláchla ve studené vodě a šla spát.

_____________

Další den se náš lazaret posouval dál na sever. Bylo třeba převézt všechny raněné. S tím úkolem nám pomáhali ostatní vojáci, kteří se stěhovali spolu s námi. Už to nebyli jen Američané, ale i Britové a Kanaďani. Všichni teď bojovali spolu. Proto mě ani trochu nepřekvapilo, že mě zastavil jeden z kanadských důstojníků.

"Sestra Mary?"

"Ano?"

"Jsem James Winter. Poslali mě za vámi. Prý víte něco o mém otci."

Povzdechla jsem si.

"Váš otec včera zemřel. Průstřel břicha. Tohle vám mám předat."

Vytáhla jsem z kapsy tu obálku s dopisem.
Zbledl. I přesto, že se to snažil nedat najevo na něm byla vidět obrovská lítost a potlačované slzy v očích.
Ani já jsem se emocím zcela neubránila. Po tváři mi stekla studená slza, kterou jsem rychle setřela hřbetem ruky.

"Pořád o vás mluvil. Bylo jasné, že už dlouho nevydrží."

Beze slova se otočil a odešel. Pomyslela jsem si, že je to jenom další arogantní blbec a dál se věnovala balení obvazů.

Ahoj!
Dejte prosím vědět, jestli mám pokračovat.

Verča ❤