Nurse

-6-

Nemohla jsem otevřít oči. Jediné co jsem cítila byla bolest. Hlavou mi hučely nesouvislé zvuky, občas se mezi ně vloudil lidský hlas.

Najednou bylo ticho. Otevřela jsem oči. Měla jsem rozmazané vidění, ale všimla jsem si, že ležím na posteli. Byla to taková postel v které lehávali ranění v lazaretu. Pomalu jsem zaostřovala. Zkusila jsem se zvednout, ale hned jsem zase dopadla na postel. V tom jsem zaregistrovala, že vedle mne někdo sedí. Nemohl a jsem otočit hlavou, neviděla jsem kdo to je.

"Ležte v klidu."

Poznala jsem ten hlas. Byl to poručík Winter.

"Kde to jsem?"

"V polní nemocnici, ale to jste asi už poznala sama."

"Jak jsem se sem dostala? Vzpomínám si, že jsem upadla na zem, pak už nic."

"Víte, Mary, zasáhl vás odstřelovač. Kulka se zarazila o žebro, které zlomila. Potom jste omdlela. Našel jsem vás a odnesl sem."

"Cože? Vy jste mě sem donesl? Ehm... děkuji."

K lůžku přistoupil doktor s ovázanou paží. Poznala jsem v něm doktora Smitha.

"Takže, Mary, ve stehně jste měla střepiny. Ty jsme vyndali. A potom je tu ta kulka. Sice jsme jí vyndali, ale kvůli tomu žebru si tu ještě asi tak tři týdny poležíte. Jsem rád, že to nebylo nic vážnějšího. Budete v pořádku."

"Děkuji pane doktore. A co vy tady vlastně děláte?"

"Náš lazaret, jak už asi víte byl zničen. Než čekat na převelení, to budu radši pracovat pro Kanaďany. Tak zatím."

S těmi slovy odešel. Zůstala jsem sama s poručíkem Winterem. Mlčela jsem. Pořád mi vadilo, že si o mně myslel, že jsem snadno k mání. Samozřejmě jsem mu byla vděčná, ale zároveň jsem se přes to nemohla přes veškeré snažení přenést. Ležela jsem a koukala do stropu. Pomalu mě začal přemáhat spánek...