Trvalo to jen nepatrnou chvilku, ale mně to přesto připadalo jako věčnost. Byl to jednoduchý polibek na ústa. Nebyl nijak prohloubený, ale přesto to pro mne znamenalo něco úžasného, pravděpodobně proto, že to byl můj první polibek.
I přes okouzlení touto chvílí jsem si nemohla nevšimnout, že se fronta a to neodmyslitelné dunění nebezpečně blíží.
Hleděli jsme si navzájem do očí. První uhnul pohledem on.
"Omlouvám se. Neměl jsem to dělat. Je to moje chyba."
Pustil mě z objetí, otočil se a odcházel pryč. Stála jsem tam celá zmatená. Tohle bych opravdu nečekala. Rychle jsem šla za ním a snažila se ho dohnat. Už měl přede mnou slušný náskok. Rozběhla jsem se. Byl ode mne asi třicet metrů, když se najednou ozvala obrovská rána a já upadla na záda do trávy. Měla jsem temno před očima. Trvalo mi nejméně deset vteřin, než jsem se vzpamatovala. Začala jsem se pomalu zvedat. Naskytl se mi pohled na něco strašlivého.
Ano, já stále ještě žiju! :)
Chtěla bych vám moc moc poděkovat za to, že můj příběh přesáhl 500+
A taky bych vás, co to ještě nevíte, chtěla upozornit, že jsem začala psát další příběh Dívka z hor.
Díky moc všem,
Verča
ČTEŠ
Nurse
Historical FictionJak moc dokáže být kompikovaný vztah dvou lidí? Příběh Mary, která se dobrovolně přihlásila do řad frontových zdravotních sester.
