Nurse

-2-

Od smrti pana Wintera uběhl asi měsíc. Velmi deštivý měsíc. Nikdy bych neřekla, že počasí ve Francii může vypadat takhle. Jsme až moc blízko fronty. Už ani nevnímám to všudypřítomné dunění a výbuchy.

"Svorku!"

Vykřikl doktor Smith tak, aby přehlušil všechen ten randál. Byl to asi pětačtyřicetiletý muž se smyslem pro spravedlnost, který to tu měl, jak se říká, pod palcem.
Operoval vojáka, kterému granát utrhl nohu až ke koleni. Operace probíhala pod širým nebem, a jako vždy, téměř bez morfia.
První přicházela na řadu těžší zranění, takže vojáci, kteří byli jen postřeleni, nebo měli zlomeniny, přicházeli na řadu poslední.
K večeru dunění ustalo a s ním i neustálý příval zraněných, mezi kterými se stále častěji objevovali Kanaďani a Britové, protože jejich hůř fungujícím lazaretům začaly docházet zásoby.
Na sterilní prostředí mohl člověk zapomenout, ale alespoň lůžka jsme se snažili udržet jakž takž v čistotě.
Konrčně přišli na řadu lehčí zranění, které jsme ošetřovaly my sestry.
Dostala jsem za úkol vytahovat kulky. Popadla jsem tedy nůž, desinfekci, pinzetu a obvaz a vyrazila jsem po zablácené cestě. Byla jsem od bahna až po kolena. Už dlouho jsem nenosila stejnokroj, který jsem nahradila armádními kalhotami, vysokými botami a tmavým rolákovým svetrem, přes které jsem si vázala svou šedou zástěru.
Když jsem se tam dostala, ostatní již ošetřovaly. Narazila jsem na Lily, která měla na starost zlomeniny.

"Támhle leží jeden postřelený voják. Jdi se tam podívat."

Ukázala na druhou stranu stanu. Propletla jsem se mezi lůžky a našla vojáka, kterého jsem měla ošetřit. Byl to jeden z Kanaďanů. Jeho tvář mi byla povědomá, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud, jen do té doby, než jsem si přečetla cedulku u jeho postele.

Por. James Winter
Kanada
Postřelen do ramene, ztráta krve.

Byl skoro v bezvědomí. Zkusila jsem s ním zatřást.

"Poručíku, slyšíte mě? Haló! Pane Wintere!"

Nic. Napadlo mě, že když nic neucítí, bude to pro něj jednodušší.
Kulku měl zavrtanou hluboko v rameni. Ránu jsem vydezinfikovala a začala nařezávat tak, abych se ke kulce dostala pinzetou. V tu ránu otevřel oči a začal reagovat. Bolest ho vzbudila. Podala jsem mu srolovanou látku.

"Skousněte to."

Pokračovala jsem dál. Za chvilku byla kulka venku. Už zbývalo ránu jen zašít. Poručík opět upadl do bezvědomého spánku.