Nurse

-21-

Byl to strašný pohled. Celá záda měl zkrvavená od ran i menších ranek od střepin. S tím jsem na místě nemohla nic dělat.
Ani jsem ho tam nemohla nechat ležet a běžet pro pomoc, protože za tu dobu by pravděpodobně vykrvácel.
V duchu jsem se proklínala za nápad jít se projít tak daleko.
Zbývala mi jediná šance, jak to udělat, aby přežil.
Sundala jsem si zástěru a roztrhala jí na tenké pruhy. Opatrně jsem mu jimi obvázala záda, aby se mu po cestě do ran nedostala zbytečná špína.
Vstala jsem a jeho s vypětím úsilí vytáhla na nohy.
V jeho stavu nebyl schopný sám stát, takže jsem ho musela držet.
A že nebyl žádné peříčko.
Pomalu jsem vykročila.
Pod jeho vahou jsem sice zakolísala, ale říkala jsem si, že to musím vydržet.

Kvůli němu.
Vlastně i kvůli sobě.

S myšlenkou, že by mohl zemřít, se mi nahrnuly slzy do očí.

Zamilovala jsem se.

Ta myšlenka mě překvapila. Ale nebyl čas na takové věci myslet. Musela jsem se postarat, aby přežil.

Nesmí zemřít.

Po cestě jsem si pořád dokola opakovala ty dvě slova. Cesta postupně ubíhala, i když velmi pomalu. Měla jsem pocit, že se každou chvíli zhroutím.
Konečně jsem došla na štěrkovou cestu, která vedla k zámku. Už jen pár stovek metrů.
Opakovala jsem si, že to nesmím vzdát, že musím vydržet.
Znovu jsem klopýtla. Nesměla jsem povolit, zastavit se.
Najednou něco zamumlal.

"Šššš... všechno bude v pořádku."

Utěšovala jsem spíš sama sebe.

"Mary..."

Neodpověděla jsem mu, protože jsme
se konečně dostali na dohled od zámku.

"Pomóóc!"

Zakřičela jsem z plných plic.

"Pomožte mi"

Ve dveřích zámku se objevila první žena v sesterské uniformě.

Jsem zpátky!
Ke kapitole bych dodala snad jen, že jsem postrádala inspiraci a proto dlouho nebyla další kapitola.

Doufám, že se vám bude líbit.
Kdybyste chtěli k příběhu cokoliv dodat, napište to do komentů.

S pozdravem

Verča