S hlavou v oblacích

(4.)

"Tak ahoj!" vyslovila zřetelně, ale přesto smutně.
"Ale já ještě nikam nejdu."
Ale když jsem to dořekla a chtěla holčičku pohladit, zjistila jsem, že mi mizí ruka. Udivením jsem vyvalila oči, holčička však zůstávala v naprosté rovnováze.
Už jsem byla skoro pryč, když jsem uslyšela:"Těšilo mě, Theo," s důrazem na mé jméno.

-

"Vstávej ospalče!" byla první věta, kterou jsem slyšela, když jsem se vrátila zpět do reality.
"Ale no tak, kdyť je sobota!"
"Nechci nic slyšet, za chvilku je snídaně."
Mamka byla vážně neoblomná. Byla to dobrá vlastnost, ale na všem dobrém je něco špatného.
Donutila jsem se vstát a vrhla jsem na postel pohled alá. "jestli se teď neusteleš sama, zemřu".
U snídaně mamka prohlásila, že odpoledne půjdeme do obchodního centra, jelikož ve fotbalové výbavě mého velectěného osmiletého bratra chybí kopačky.
Jeho malá zrzavá hlava zlomyslně přikyvovala.

A tak jsme se odpoledne vydali na velkou túru z parkoviště obchoďáku do jeho samotného jádra.

Jistě na mě byl vidět zájem v chození po obchodech se sportovní obuví.
Můj znuděný výraz se ale poprvé po půl hodině změnil.
K převratu došlo v ten moment, kdy jedna paní přísně zavolala:
"Adélo, pojď za námi!" a já se otočila, na kterou tu Adélu to volá.
Adélka byla moje motýlová princezna.
Ta, která dopadla na zelenou plochu v mé knížce.
Ta, která se objevila v mém snu.
Ta, která patřila ke skupince dětí z dětského domova.

Zavřela jsem oči, zaťala zuby a čekala, že zase omdlím.
A ono nic.