S hlavou v oblacích

(11.)

Momentálně máme naprosto nezajímavou hodinu matematiky. To ticho, které si naše učitelka dokáže hravě zařídit, je až frustrující. Od rána, co od nás Jonáš odešel, jsem s ním nemluvila. Dnes je třetí den školy po prázdninách a mně se docela dobře daří se mu vyhýbat, i když vlastně ani nevím, proč to dělám.

Pod lavicí se mi rozsvítilo okýnko. Mobil jsem opatrně vytáhla a pokusila jsem se zjistit, kdo a co po mně chce.

Jonáš: Znám tvou dlouhodobou zamyšlenost, ale 3 dny jsou rekord.

Asi bych mu měla odpovědět, anebo aspoň něco říct. Cítila jsem jeho oči směřující tam, kde se nacházel můj zadek, usazený na školní staré hnědé židli, která zavrzala, jen jste se pohli.

Bílé šaty se mi moc nelíbily. Ta modrá barva vypada moc jako Kuky, protože Mattoni nelétala nad vrcholem Sněžky. A tak Barbie položila mobil a připadala si jako polévka. Protože to je španělsky.

Zmateně krčíte čelo a snažíte se pochopit, co jste právě přečetli, ale ne a ne docílit smysluplného závěru?
Tak přesně takhle se cítím.

Nechám tohle téma otevřené, protože to nějak dopadne a vydám se ke skříňkám, abych mohla zamířit domů.
Otevřít skřiňku, jedna bota, druhá bota, zavřít skříňku.
Jdu kolem školy a zase slyším to mlaskání, které mi až moc připomipná sobotu.
Ale když se teda odhodlám, že za ten roh zajít musím, protože se jinak nedostanu domů, něco mě zarazí.
Není to jenom něco. Je to někdo.
Někdo jménem Jonáš, držící za boky Denču.
Nemůžu se hnout z místa, jako by byly moje nohy přikované k betonové zemi. Začnou mi téct slzy, jedna podruhé, ale sebemenší záchvěv hlasu nebyl k nalezení. Až si mě Jonáš uráčí všimnout, moje nohy rázem povolí. Utíkám a on za mnou.
"Vysvětlím ti to!"
"Thei, počkej!!"
Ale mě to nezastaví. Běžím dál a zjišťuju, že cítím úplný opak toho, co jsem cítila předtím. Můžu běžet jak dlouho chci, nejsem tak zranitelná a cítím takové rozhořčení, jaké jsem už dlouho necítila.
Zabíhám za roh, protože už nemůžu. Ale i tak mé pocity. Zase bych brečela a litovala se. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď nehledě na to, že kolem mě prochází několik lidí.