S hlavou v oblacích

(12.)

Asi bych měla vstát z postele a opustit můj Vánočně dekorovaný pokoj, ale nechce se mi.
Nechci nikoho vidět.
Nechci se s nikým bavit. To mi ale nevyšlo.
"Nechceš jít ven?" zeptala se mamka poté, co otevřela dveře do pokoje.
"Ne," odfrkla jsem a nakrčila čelo. Mamka (naštěstí bez přednášek k mému chování) odešla.

Ten dement: No tak, Thei. Nech mě to vysvětlit. 17:10 naše místo?

Zase mu nechám zobrazeno, ale na hřiště pro tentokrát nedorazím. Zprávu se snažím ignorovat.

Ten dement: Prosím přijď, ať stihnu zajít k doktorovi.
Zobrazeno

Je večer a mé momentální rozhodnutí je nevylézt z postele, co nejdéle to půjde.

"Crrrrr," kdo se k nám zas dobývá?
"Mamíííí," zakřičím.
Mamka se nedobrovolně zvedne a koukne kukátkem.
"Máš tu Jonáše!"
Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Co mám dělat? Buď tam půjdu a znovu se mu tam rozbrečím, anebo tu zůstanu a nic se nevyřeší.
"Řekni mu, že nejsem doma!"
Dobře, vybrala jsem si tu druhou možnost, jsem vážně sračka. S prominutím.
Vystrčím hlavu ze schodů tak, aby mě neviděl a poslouchám jejich rozhovor.
"Promiň Jonáši. Řekla, že ti mám říct, že není doma."
Skvěle mami. Děkuju.
"Aha, tak jí prosím vyřiď, že se omlouvám."
"Ať už jsi udělal cokoli, tak s tebou minimálně týden nepromluví. Jak znám svou dceru."
"S tím počítám, ale vyřid jí to, prosím," povzdechl. "Musím jít na kontrolu, tak zatím ahoj."
"Ahoj,"
Dveře bouchly a já zůstala stát s otevřenou pusou.
"Mám ti vyřídit..." řekla mamka, ale přerušila jsem ji.
"Všechno jsem jsem slyšela, mami."
"Co se stalo?" vyzvídala, ale moje odpověď byla neochotná.
"Nic."

Byl čas jít spát. Nevím, jestli se mi to povede, ale za zkoušku nic nedám.

Přemítám už tak dlouho, že jsem prošla témata od koše v mém pokoji, přes zhození lavičky na školním večírku, až po olizování zdi.
Nakonec jsem se objevila ve světě, který jsem nepoznala.

Duha až do nedohledna, růžoví jednorožci, Coca-Cola místo řeky, mraky z cukrové vaty. Prostě vše, na co jsem pomyslela. I s Adélkou a bohužel i s Jonášem.
"Kde ses tu vzal? Kdyť nemáš pod polštářem knížku!" zaječela jsem naštvaně. "A co se to tu vlastně děje?!"
"Když jsi v sobotu snídala, stihl jsem jednu stránku vytrhnout. Chtěl jsem tě tu překvapit. Asi jsem chtěl vidět tvůj výraz malinko jinčí."
"Za to si můžeš sám," přikrčila jsem se k Adélce a rozhodla jsem se ho ignorovat.
"Jak se máš?" řekla jsem úplně jiným hlasem.
"Proč se hádáte? Kdyť je Jonáš hodný!" sklopila hlavu a pohladila štěně. "Byl tu brzy, takže jsem tu nemusela čekat sama a koukej, co udělal!" ukázala na řeku, ve které plavala různobarevná brčka s obličejem. Musela jsem se usmát.
"Víš, udělal něco moc špatného," prohlásila jsem a smutně jsem se na něj podívala.
"Vysvětlím to," začal se k nám doslova hrnout.
"Ne, teď ne."
"Ale zítra to udělám. A když ne zítra, tak pozítří." řekl odhodlaně, ale najednou začal mizet. Ale mizel s křikem. Byl vyděšený a bezmocný.

Každé další ráno jsem čekala než přijde do školy, ale nikdy jsem se nedočkala.
Teď je fyzika a já ho nemůžu dostat z hlavy.
Když vtom nějdo zaklepal a všichni se otočili. Byla to Jonášova máma, kterou očividně naplňoval smutek. Bylo to znatelné podle slz, které jí stékaly po tváři.
Přišla za učitelkou a něco se ji snažila pošeptat.
"Thei, běž s paní Lerchovou za dveře." soucitně na mě kývla.
Zmatenější než teď jsem byla naposledy při testu z fyziky.
Jonášova mamka zavřela dveře a pokusila se mi něco říct, ale proud slz pořád nezastavil.
"Víš, byla jsi jeho nejlepší přítelkyně a moc tě miloval už několik let, takže jsi první, kdo se ode mě dozví, že Jonáš.....Jonáš...."
"Co se stalo?" obejmula jsem ji.
Oddechla si a pokračovala.
"Měl rakovinu. Bojoval dlouho, ale minulý týden prohrál."
Ani jsem si neuvědomila, že mám otevřenou pusu.
"Vysvětlím ti to zítra."
Až na to, že pro něj už žádné zítra nebude. Ani pozítří.

Ahoj!
Konečně se tam něco stalo. Tohle je zatím moje nejdelší část. Doufám, že se vám líbila! Ale příběh tímhle nekončí!
Akorát jsem to po sobě nekotrolovala, tak se omluvám za případné chyby.
- Adel.