S hlavou v oblacích

(14.)

O rok později

Hodně se toho změnilo. S Adélkou jsme vytvořily prvního člověka v naší zemičce. Jmenuje se Alex a všechny jeho vlastnosti jsme dokonale vyvážily, takže je to snový kluk pro každou druhou holku. Ale nejlepší na tom je, že je jen a jen náš.
Jonáše jsem ve snu potkala už jen párkrát. Jestli někde žije, nejspíš mu už došel papír z mého deníku, kam musí psát, aby se k nám dostal.
Má druhá část, jež už nedoufá, tuší, že naše poslední společné chvilky ve snech, byly jen pouhý přelud.

Poslední měsíce byly úplně o ničem.
Ráno jsem vstala, šla jsem do školy, vrátila jsem se, jedla jsem a snažila se usnout. To se mi ovšem podařilo, až když měl kohout kokrhat.
Poté se celý můj denní rituál opakoval znovu.
Všichni mi přáli upřímnou soustrast a celý ten nátlak spojený s nevěděním se už nedal vydržet.
Ale před nedávnem jsem ve škole objevila leták se zápisovým lístkem na školu na měsíc v Kalifornii, přesněji v Los Angeles. Přišlo mi to jako skvělé odreagování, když tam bude všechno nové. Mamku jsem přemlouvat nemusela, takže jsem přihlášku jen odevzdala a mohla jsem jen doufat, že mě vylosují.

Ahoj! ☺️
Je mi maličko trapně, (ehm, maličko víc) že jsem tak dlouho nenapsala novou část, ale nebyly nápady a ani chuť. Takže se zase vracím s převratem! Doufám, že budete číst dál. Návrat do děje byl trošku kratší.
Děkuju za přízeň. ☺️
-Adel☺️💞