#2 obecná fikce 16.12.2015 ❤️
Najednou mi něco přistálo na hlavě.
Bylo to ale tvrdé.
Holčička se zasmála.
"Co je?" řekla jsem.
"Tys chtěla jabko?"
"Ne, motýla!"
"Aha, mysli na silnější chvíli."
Znovu jsem zavřela oči, znovu zaťala pěsti a vytáhl...
"Kam to bude?" zeptal se řidič a já mu nadiktovala adresu hotelu. Taxík byl vevnitř celý oblepený reklamními nálepkami s bagetou.
Řidič byl trošku při těle (asi každé balení bagety obsahovalo jednu nálepku) a měl vééélké oči. Ne takové ty, které mívají roztomilá štěňátka, když vás nutí, abyste jim dali nažrat, ale děsivé, jako když jdete k zubaři. Barva jeho menšího šedivého kníru odpovídala jeho věku. Denča si každého chlapa prohlížela do detailů, včetně tohoto. Vsadím se, že by dokázala popsat oči všech učitelů naší školy. Všichni jsme věděli, proč to dělá a už nám to nepřišlo ani maličko divné. Když byla ještě škvrně, utekl jí táta. Nevěděla proč, kdyť s ním přeci prožila tolik nádherných chvil, jak nám často povídala. Nikdy bych neřekla, že tak necitlivý člověk jako je ona, dokáže v sobě chovat něco, jménem bolest.
Jeli jsme už docela dlouho, tak bylo jasné, že už za chvíli budeme na místě. Nechtěla jsem to ale zakřiknout, tak jsme dál jeli mlčky a obdivovali neznámé. Tedy, až na řidiče. Touhle cestou jel nejspíš nespočetněkrát. Až jsme konečně přijeli k hotelu, obě jsme se bály vystoupit, protože jsme nevěděly, co nás čeká. Jedním krokem zahájíme další kapitolu našeho života. Ani jedné se do toho nechtělo, tak jsem se ujala kotvy, otevřela dveře a vzhlédla. "Pááááni," řekla jsem a čelist jsem nechala otevřenou. Na nic jiného jsem se nezmohla. Přede mnou se objevil kluk, který okamžitě ukořistil můj kufr. "Počkejte! Neeee," zakřičela jsem na zloděje a poté jsem se zbrkle otočila na řidiče. "To tam budete jen tak stát?" zakřičela jsem. Řidič se začal smát a kluk s mým kufrem se zdál poněkud vyděšený. "Omlouvám se slečno, ale řekli mi, že Vám ho mám dopravit do pokoje," vykoktal. Dnešek je vážně povedený. Co se ještě stane? Přiběhne sem králík s nožem a uřízne mi hlavu? Je to vcelku pravděpodobné.
Poté se nám představila slečna, která tu pro nás bude, kdykoli budeme potřebovat a bude něco jako naše průvodkyně. Ukázala nám pokoj, který byl naprosto dokonalý. A ten výhled. Všude palmy a slunko zapadalo za moře s břehem, blízkým našemu hotelu. To nebude špatný měsíc. Doufejme. Denča byla překvapená úplně stejně jako já, ale spíš si užívala postel než výhled. Ani se jí nedivím, ale ještě jsme musely absolvovat večeři než jsme mohly zalehnout. Neříkám, že mi to vadí. Mám vážně hlad a při pomyšelní na jídlo si připadám jako uslintanej pes.
Foto, jak si představuju Denču, jenom maličko mladší, heh.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
