S hlavou v oblacích

(21.)

Na talíř jsem si naskládala všechno jídlo, které se dostalo mému zraku do cesty a že toho nebylo málo.

Naštěstí se má rozežranost neprojevovala na mé postavě, protože kdyby ano, byla bych tak tlustá, že bych přetékala přes všechny kraje postele.

Zanedlouho jsem už seděla na neuvěřitelně měkké židli u stolu s bílým prostíráním. Ajéje. Po mém odchodu už bílý nebude. A to můžu prohlásit s naprostou jistotou. Denča si sedla vedle mě a obě jsme se pustily do jídla.

Hotel obývali dle okupace hotelové retaurace strašně vážení lidi a já. Všichni tu byli ve fracích a krásných plesových šatech. My s Denčou jsme se nedokopaly ani k tomu, vzít si jíné boty než žabky. Smutné.

Teď už jsem ale nehodlala obdivovat lidi kolem mě. Přede mnou jsem měla dočista Vánoce na talíři. Tak proč obdivovat jehličí na stromku, když můžu rozbalit dárek?

Denča se nestačila divit vlastním očím, když jsem dojídala poslední sousto a byla jsem odhodlaná a připravená si jít přidat.

Když jsem tak stála u různých druhů pečených i dušených mas, na konci restaurace jsem uviděla někoho neuvěřitelně povědomého. Vysoký, tmavé vlasy s vlnkou na konci každého pramínku, hnědé oči, úsměv, ze kterého jsem se mohla pokaždé roztéct...Jonáš?!
Ne, to je blbost. Zatřásla jsem hlavou a chtěla jsem se dál věnovat masu, ale jeho pohled zůstal viset na mně. Koukla jsem se na kuřecí, pak na hovězí a pak zpět na záhadného chlapce.
Jeho židle byla však prázdná.

Ahoj! Opět - zase po delší době - jsem přišla zaplácávat wattpad mýma výplodama.
Doufám, že vás to ještě neomrzelo. A pokud ne, tak se na vás těším v příštím díle.
-Adél😚☺️