S hlavou v oblacích

(3.)

"Když jsem chodila do školky, stalo se mi něco podobného."
"Podobnýho," opravil mě Jonáš s důrazem a zakřenil se.
"Nebuď tak spisovná."

Já ale pokračovala dál. Chci přijít na to, co se děje a Jonda mi to svým neustálým humorem vážně neusnadňuje.

"Zdálo se mi, že byla ve školce potopa a další den Anča omylem nechala puštěnej kohoutek, pamatuješ?"
"Jó, ten den, kdy se počůrala. Počkat, ale to jsi neomdlela!"
"To ne, ale musela jsem odejít dřív, protože mi bylo zle."
"No jasně, a já si celou dobu myslel, že ti bylo na zvracení, kvůli tý Anči. Můj život už nebude jako dřív," zoufale se na mě podíval.
"Haha, moc vtipný," můj výraz zkameněl.
"Myslíš, že se to bude opakovat?" ptám se Jonáše s nadějí, že mi pomůže.
"Hmm, zkus něco, co tě odvrátí od toho, abys na to myslela."

Nad touhle větou jsem přemítala celý večer, potom celé dopoledne, kdy jsem se měla učit, což se mi samozřejmě nepovedlo.

Večer jsem měla trochu smysluplnější nápad než polehávat.
A tak jsem začla psát knížku v domění že to pomůže.

Otevřela jsem starý pevný sešit. Hm, ale co teď? Měla jsem spoustu nápadů, ale jak začít? Začla jsem úplně od začátku. Úplně.

1. kapitola
Adél se objevila na zelené travnaté ploše, na kterou se později usadila.
Byla tam sama a cítila prázdnotu. A i když jí bylo jen pět, byla dost rozumná na to, aby si uvědomila, že kdyby začla křičet, nic by tím nezmohla. Začala plakat a schoulila se do klubíčka, když v tom jí na hlavě něco přistálo.

Pak jsem ale začla usínat, takže jsem svou načatou první kapitolu, schovávající se ve staré knížce, zastrčila pod polštář a upadala do hlubokého spánku.

-

"Haló, kdo jsi?" promluvila jsem na holčičku, která seděla na trávě a vytahovala z vlasů motýlka. Ta ale nijak nereagovala. Zkusila jsem to ještě jednou.
"Haló!" Holčička se otočila.
"Počkej chvíli, Neznámá."
Motýlka vytáhla a položila si ho na ruku.
"Je krásný," povídám. "Kde se tu vzal?"
"Taky si můžeš jednoho udělat, Neznámá."
"Jsem Thea," natáhla jsem ruku a čekala na opětování. Holčička ale pohlédla zpět k motýlovi.
"No tak, ty nechceš mít vlastního motýlka?" řekla zklamaně.
"Ovšem, že chci, ale nevím, jak se to dělá."
"Stačí zavřít oči a myslet na nejhorší chvíli ve tvém životě a představit si motýlka, jak ti do ní nese štěstí."
Zavřela jsem oči, jak mi poradila. Zaťala pěsti a myslela na chvíli, kdy jsem ležela v nemocnici s otřesem mozku.
Najednou mi něco přistálo na hlavě.
Bylo to ale tvrdé.
Holčička se zasmála.
"Co je?" řekla jsem.
"Tys chtěla jabko?"
"Ne, motýla!"
"Aha, mysli na silnější chvíli."
Znovu jsem zavřela oči, znovu zaťala pěsti a vytáhla silnější chvíli. Chvíli, ve kterou jsem doufala, že ji nebudu muset použít.
V momentě, kdy jsem si představila tátu na smrtelné posteli s rakovinou slinivky, se mi do očí vlily slzy, které jsem pustila, až tam přilétl motýlek, který se objevil před mýma očima a né na mé hlavě!
"To musela být silná chvíle," povídá holčička, když jí na hlavě přistane kapesník, který mi poté podává svýma drobnýma ručkama.

Ahoj!
Už se to konečně snažím trochu rozjet delším dílem, než jste zvyklí.
Pokud se vám líbí, nezapomeňte na vote nebo koment. Děkuju ❤️
- Adel 😇