S hlavou v oblacích

(15.)

Den, kdy měl ředitel vyhlásit, kteří dva žáci budou absolvovat cestu do Ameriky, byl zdlouhavý.
Neochotně jsem si sedla do zadní lavice, kde bylo mé stálé místo. Byla jsem introvertní i před odchodem Jonáše, ale i tato situace ve mně zanechala následky.
Okolí jsem nevnímala tak, jak ono nevnímalo mě. Ale jedné věci jsem si všimla. Denisa chyběla.
Ne, že bych ji neměla ráda pro to, co udělala. Nevěděla, že mezi námi bylo něco víc. Bylo by to odsouzení neprávem, i když mi to mohlo být jakkoli nepříjemné.
Ale s Denčou jsme si moc nerozuměly ani předtím. Byla to nejoblíbenější holka v ročníku, přitom byla tak naivní, jako by ji všechno patřilo.
Zasedla si na mě, ostatní (ať už jim mě mohlo být líto) posílala proti mě. Ukazovali si na mě a skládali nejrůznější posměšky. Všichni ji měli rádi, i přes to, že z ní tak výrazně vyzařovalo, jaká doopravdy je.
Předtím mě chránil Jonáš, ale teď jsem každou přestávku šla se svačinou a knížkou na záchod a vracela jsem se až se zvoněním.

Byla polovina druhé hodiny a ona pořád nikde. Vtom se rozrazily dveře a já jen protočila oči.
"Kde jsi byla?" řekla učitelka.
"Omlouvám se, byla jsem u doktora."
"Máš potvrzení?"
"Ehm, chtěla jsem říct u zubaře,"
"Ovšem." Češtinářka ukončila její rozhovor s Denčou.
Poté ji zajiskřilo v očích a s naprostou harmonií a klidem pronesla: "Přihlaste se, kdo ještě tady si pojmenovává postel podle profesí?"
Musela jsem se pro sebe usmát, když se jediná ruka nevztyčila.
"Běž si sednout za Theou."
Co? Co? Cooo?
Jistě. Nikde jinde nebylo volné místo.
"Cože? Proč?" vzpírala se dívka, jejíž vlasy měly barvu čerstvě počůrané slámy. Samozřejmě, že ji je všichni chválili. Jinak by skončili jako já.
"Nebo chceš sedět na zemi?"
Polovina třídy se zakřenila. Ta druhá část se smích snažila zadržet.
Denča neochotně přišla k mé lavici, které mi začlo být neuveřitelně líto hned, jak přede mě hodila její batoh.
Bojácně jsem na ni koukla a batoh odsunula na její půlku.
"Co je? Myslíš si, že v tom jsou výbušniny? A nekoukej na mě jak na svatý obrázek. Vím, že to je těžký, ale kroť se." prohlásila povýšeně. Její argumenty mi ale za to nestály. Už jsem si zvykla je nevnímat.
Po chvíli přišel do třídy ředitel. Tenhle vysoký a svalnatný mladý chlapík s ďolíčkama měl namířeno příme ke mně.
Vítězně se na mě usmál a podal mi letáček.
"Odlétáš v pondělí, tady máš všechny informace. Rozhodli jsme se ti tenhle pobyt dát vzhledem k událostem. Bez losování."
Rozzářily se mi oči. Ztuhla jsem a ředitel čekal, že něco řeknu. Ale stále ze mě nic nevycházelo.
"Dě-děkuju. A kdo je ten druhý?"
"Tvá kamarádka ze třídy. Abys tam nebyla s někým, koho neznáš."
Podal letáček Denče.
"Taky se přihlásila," řekl mi. "Viď?" jeho pohled cestoval k ní.

Ahoj, dneska jsem sem chtěla nacpat, jak ji vlastně vnímá okolní svět a za chviku s ní odlítáme do Ameriky! Nezapomeňte nabalit kufr.
Těším se příště.
-Adel☺️