Damn /FF-Luke Hemmings/

#17. He, she and doctor

Písnička: Youth-Daughter...je fakt hezká...

Píp....píp...píp

V hlavě jsem měla děsný zmatek. Co se stalo?

Píp...píp...píp

Já, Luke, Hannah, rodina, tma. Pomalu jsem se začala vybavovat, co se stalo. Ovšem pořád nechápu, co tu tak pípá a bzučí.

Píp...píp...píp

Najednou jsem na své ruce ucítila teplý dotek. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Tak strašně jsem se chtěla podívat, kdo mě drží za ruku.

Píp...píp...píp

Pokojem se rozlehl hlasitý, zvonivý smích.

,,Koukej to je maminka," ozval se známí hlas. Luke. Bylo to jako pohlazení po duši. Naše dítě je v pořádku a mimo mě. Takže už je po porodu? Jak?

Píp...píp...píp

Tisk na mé ruce zesílil a mnou projel záblesk energie. Pomalu jsem pohnula malíčkem k Lukově ruce a dotkla jsem jeho palce.

Píp...píp...píp

,,Emily!" řekl Luke šeptem.

Nejdřív jsem pomalinku pootevřela pravé oko a potom teprve to druhé.

Píp...píp...píp

Luke seděl na mé posteli a s jiskřičkami v očích mě pozoroval.

Měl kruhy pod očima a nateklé oči. Vypadal hrozně.

,,Luke..." zachraptěla jsem a pokusila jsem se o úsměv.

On se ke mně nahnul a objal mě. Pevně jsi mě k sobě tisknul mé unavené tělo.

,,Luke..." zachraptěla jsem přiškrceně podruhé na znamení, že nemůžu dýchat.

Hned mě pustil a opatrně položil zpátky na postel.

,,Počkej tady, zavolám doktora," informoval mě a odešel. Teprve teď jsem si všimla, že vedle postele stojí postýlka. Myslím, že se tomu říká inkubátor, ale popravdě nemám vůbec sílu přemýšlet.

Dveře se otevřely a v nich se objevil doktor. Ten samý doktor jako když jsem se vrátila z toho zajetí.

Doktor měl úsměv od ucha k uchu a vesele kráčel postýlce naší malé.

,,Tak co malá? Už jste jí vybrali jméno?" otočil se na nás.

Opatrně jsem se posadila, abych mohla nakouknout do inkubátoru.

V něm se na mě culila roztomilá holčička.

Vypadala přesně jako ta holčička ze snů, akorát mnohem menší.

,,Lia,'' vypadlo ze mě bez přemyšlení.

Podívala jsem se na něj s otázkou v očích a on přikývl a usmál se na mě.

,,Tak dobrá,'' řekl doktor. ,,Lia Hemmings nezní špatně, jdu to zapsat do papírů.''

Doktor odešel a já zůstala s Lukem sama.

,,Co se stalo?'' zeptala jsem se zmateně a zahleděla jsem se do jeho safírových očí.

,,Podle doktora jsi prodělala psychické zhroucení, ale to by ještě nebylo tak hrozné. Ty rány, jak tě Lia kopala, byly od toho, že se jí posunula placenta a pupeční šňůra se někde natrhla. Takže nedostávala pořádně najíst,'' vysvětlil mi a snažil se u toho vypadat jako odborník.

,,Aha,'' vypadlo ze mě. Nevěděla jsem co na to odpovědět. Moc informací najednou.

,,Jsem tak strašně rád, že jsi živá a Lia taky,'' pohladil mě po tváři a vtiskl mi polibek do vlasů.

Zadívala jsem se mu hluboko do očí. Jeho modř začala jemně tmavnout a panenky se mu rozšířili.

Během sekundy jsem cítila jeho rty na těch mých.

Konečně!

Ozvalo se mé vnitřní já.

Projelo mnou něco jako elektrický výboj, který po sobě zanechal lohtání v podbřišku.

Pousmála jsem se do polibku a s chutí jsem mu ho vrátila.

Bylo to něco z cela nového. Nikdy jsem se takhle necítila.

,,Ehm, ehm,'' ozvalo se ode dveří.

Luke mě vylekaně pustil a poslušně si sedl na postel.

Jak puberťák!

Doktor, který nás vyrušil, si sedl na kraj mé postele a začal s prohlídkou.

,,No, vypadá to, že jste v pořádku. Jediné, co vám mohu naordinovat, je klid.''

,,Zítra bych vás mohl propustit, ale s tím, že každý den zajdete ke mně na kontrolu. Počítám, že budete chodit za malou, takže by to neměl být problém,'' shrnul doktor a s úsměvem se na nás podíval.

Nakonec doktor odešel a já zůstala s Lukem zase sama v pokoji. Teda když nepočítám našeho drobečka.

,,Pokojem se rozezněla melodie a Luke se rychle podíval na svůj mobil.

Hovor následně přijal a odešel z místnosti.

,,Emily, budu muset odejít kvůli něčemu s prací, ale večer se tady zastaví tvoji rodiče,'' řekl když se vrátil.

,,Počkej! Rodiče? Vždyť ti jsou v Sydney,'' podívala jsem se na něj překvapeně.

,,Chyba dneska ve čtyři přiletí letadlem až sem do New Yorku.''

Teď už se otočil, že už půjde, ale v polovině pohybu se zarazil. Rychlou otočkou se přemístil ke mně a naposledy mě na rozloučenou políbil.

Teprve teď jsem měla prostor na to se rozhlédnout po pokoji, ve kterém jsem byla.

Bílé zdi, inkubator, moje kovová postel a na stolku položené světle růžové květiny.

Začala jsem uvažovat, jak to tu změnit, aby to tu prostě nevypadalo tak moc jako v nemocnici.

Do přemýšlení jsem se zabrala, tak moc, že jsem se lekla, když někdo otevřel dveře.

Hodně krátké není čas. Brzy bude další, nebojte se :D.

Konec hlášení.