Damn /FF-Luke Hemmings/

#21. ,,Emily, i want to...''

Celá cesta proběhla v naprosté tichosti. Luke měl celou dobu oči přišpendlené k vozovce a já se dívala z okýnka spolujezdce.

Venku už byla tma. Dokonce se zatáhlo a malé dešťové kapičky bubnovaly na kapotu auta. Bubnování v pravidelných intervalech přerušil jen tahavý zvuk stěrače. Celé mé okolí mě přímo nabádalo upadnout do deprese. To ticho mezi mnou a jím bylo přímo nesnesitelné.

Auto potichu zastavilo před vysokou skleněnou budovou, tou samou jako včera. Jenže dnes mě tam nečeká překvapení.

Otevřela jsem dveře spolujezdce a nechala jsem se obalit studeným vzduchem z venčí. Svůj kabát jsem si přetáhla přes hlavu a rázným krokem jsem přešla silnici k oné budově. Uslyšela jsem cvaknout auto na znamení, že se zamknulo a následně jeho kroky.

Vešla jsem do budovy a s útěchou jsem pustila promočenou bundu z hlavy.

Mám ráda vodu a s ní spojený i déšť, ale raději ho pozorují z pohodlí domova, než že bych ve studené jarní průtrži mračen běhala venku.

Na recepci tentokrát nebyla ona malá vlídná cuchtle. Tentokrát tam seděl postarší pán se zajímavou červenou čepičkou. S jednoduchým 'Brej den' jsem zamířila do výtahu.

Luke mě stihl doběhnout dříve než se dveře od výtahu zavřely. Škoda. Výtah sebou cukl a dal se do pohybu.

,,Emily, já...'' chtěl začít, ale já ho zastavila.

,,Nechci slyšet ani slovo,'' vyprskla jsem příkře a stále jsem hleděla před sebe. Jsem si vědoma toho, že ho deprimuje,  když s ním nenavazuji oční kontakt. I teď tomu nebylo jinak. Pořád se ošíval a kontroloval, jestli se už na něj nedívám. Byl přímo zoufalý, že s ním nenavazuji oční kontakt. To vše jsem vypozorovala v odrazu kovových dveří výtahu.

Malou místnůstkou se ozvalo cinknutí a já vyšla ven.

Věděla jsem přesně, kam jít. Světlé stěny a tmavěmodré rohožky se od včera nezměnily. Zastavila jsem se u dveří 325 a počkala jsem až je odemkne.

Luke vytáhl klíče a ten správný z nich vložil do zámku. Otočil se na mě a s otázkou v očích si mě ustaraně prohlédl. Uhnula jsem pohledem a on tedy otevřel.

Termočidlo aktivovalo světlo a tím se rozzářil celý byt. Zula jsem si boty a vydala jsem se do kuchyně.

,,Emily!'' zvolal na mě Luke se zoufalstvím v hlase. Tentokrát jsem se už na něj otočila.

,,Co?'' zaječela jsem nepříjemně.

,,Já se chci...''

,,Co? Omluvit? Na to si měl myslet dříve a ne mě nechat skoro hodinu skejsnout před nemocnicí!'' vmetla jsem mu to přímo do ksichtu.

,,Ježiši! Nech me to aspoň vysvětlit!'' naléhal.

,,Fajn, tak mluv!'' vyzvala jsem ho.

,,Když jsem vyšel ze zkušebny, zjistil jsem, že mám píchnuté...''

,,Nic lepšího jsi nevymyslel?!'' vyprskla jsem zase.

,,Víš já nic lepšího vymýšlet nemusím, protože je to pravda!'' zakřičel na mě.

Teď jakoby se mi před očima rozednilo. Temný opar mé lživé představy se rozplynul. Teď jsem si uvědomila, co jsem celou dobu dělala. Lhala sama sobě.

Každý není špatný! Každý není jako Jack!

Moje svědomí má pravdu. Styděla jsme se za sebe. Neměla jsem takhle přehnaně reagovat.

,,Promiň,'' kníkla jsem a se slzami v očích jsem se rozeběhla do ložnice.

Lehla jsem si na postel a schoulila se do klobíčka. Hormony, které se ve mě od těhotenství bouřily, udělaly každou mou reakci, každý můj pocit, stokrát silnější než by měl v reálu být.

Dveře od ložnice se otevřely, ale já jsem se neobtěžovala otočit a zjistit, kdo to byl. Stejně jsem to věděla. Kdo jiný by to mohl být?!

Postel za mnou se trochu prohnula a mě obestoupila jeho typická vůně.

,,Ššh,'' zašeptal a pevně mě obejmul. Otočila jsem se k němu a zabořila jsem hlavu do jeho hruďe.

,,Omlouvám se, že jsem přijel pozdě,'' řekl potichu a pohladil mě po vlasech, ,,když jsem odešel ze zkoušky, zjistil jsem, že mám všechny čtyři pneumatiky vyfouklé a než jsme to s klukama dali dohromady už bylo pozdě. Navíc jsem se ti nemohl dovolat...''

,,Omluva se přijímá. Byla jsem rozhozená z toho, že jsi tam nebyl a úplně jsem ignorovala, že se mi chceš omluvit. Byla jsem naštvaná, že jsi na mě určitě zapomněl. Promiň!''

,,Omluva se taky příjmá,'' zasmál se a políbil mě na čelo.

V bezpečí našeho objetí jsem pak usnula. Byla jsem ráda, že jsme se takto usmířili!

Další část! Tohle mi mým pidi písmem zabralo 3 A5, takže...

Je to jenom něco přes šest set devadesát slov, což mě docela štve, ale je to tu brzóóó :D.

Toť vše

With love
Your Unicorn <3