Už uplynuly více jak tři roky od doby, co se Emily s Lukem viděla... Co se stane, když na něj omylem narazí a ne jenom jednou?
- Pokračování The coolest dance
By: toounicorns
Přetočil se na posteli a strčil hlavu pod postel. Po chvíli štrachání se zvedl a s, prozatím neznámým, předmětem za zády se postavil přede mě.
Nevím, jak se mám tvářit. Nikdy jsem od něj nic k narozeninám nedostala, pokud si dobře pamatuju.
Nedočkavě jsem zakňučela. Nad mojí reakcí se jen potměšile ušklíbl.
,,Takže, všechno nejlepší k narozeninám a ať se ti dobře daří,'' shrnul rychle blahopřání a dal mi jednoduchou pusu. Podal mi červený balíček. Vzala jsem ho od něj a nedočkavě jsem se pustila do trhání balícího papíru.
Otevřela jsem béžovou krabičku. Uvnitř mě čekala další krabička. Ovšem tato byla bílá a dřevěná. Otevřela jsem ji a vykoukla na mě malá baletka otáčející se po směru hodin. Hrála mojí oblíbenou melodii- Twinkle, twinkle little star.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,To je nádherný," vydechla jsem.
,,Jsem rád, že se ti to líbí," usmál se na mě Luke.
,,Aehm myslím, že bych měla jít, aby mě nehledali. Přece jenom je to moje oslava."
,,Jo, jasně," poškrábal se nervózně.
Sotva jsem za sebou zavřela dveře, objevila se u mě Chloe.
,,Kde jsi takovou dobu?" obvinila mě hned.
,,Já jenom..."
,,To už je jedno, jelikož na tebe všichni čekáme," skočila mi jako obvykle do řeči.
***
Vystoupila jsem z autobusu a vydala jsem se směrem k nemocnici. Celou cestu se na mě lidi divně dívali. Ty je jich pohledy! Že jim nepřijde neslušné koukat na někoho tak dlouho! Jako já chápu, že jsem byla trochu populární, ale tohle je trochu moc. Asi zase budu muset zaskočit do nějaké trafiky a koupit si tam teenagerský časopis, nebo nějaký jiný bulvár, abych pochopila, proč na mě ty lidi tak koukají.
Třeba teď na mě civí jedna zrzka. Velmi 'nenápadně' se otočila ke své kamarádce a s pohledem stále přilepeným na mě jí cosi šeptá.
Zakroutila jsem nad tím hlavou a vydala jsem se dál do nemocnice.
Prošla jsem vstupní halou k recepci a mírně jsem si odkašlala.
Drobné brunetka, která zrovna měla službu, hleděla do papírů a s vervou tak něco hledala. Po mém odkašlání ke mě zvedla pohled a já stanula v šoku. ,,Rebecko?"
,,Emily? Jsi to ty?" vypadlo z ní nadšeně. Nabitá novou energií přeskočila recepční pult a přitáhla si mě do přátelského objetí. Objetí jsem jí opětovala.
,,Co tu děláš?" zeptala se zmateně Becka, když pult přeskočila zpět. Už na střední byla takový živel.
,,Jdu za Liou a na kontrolu," vysvětlila jsem jí. Opět ponořila hlavu mezi papíry a následně se zahleděla i do počítače.
,,Jedinou Lia, kterou tu vidím, se jmenuje Hemmings. Co máš s tím blonďatým zmetkem Hemmingsem?" podrbala se na ruce a probodla mě podezřívavým pohledem.
,,Dítě," zavolala jsem na ni, když už jsem šla na dětské oddělení.
Jedna milá sestřička mě zavedla přímo za Liou a nechala nás osamotě. Lia se na mě celou dobu usmívala a sem tam něco zažbleptala.
,,Ahoj, broučku," usmála jsem se na ni a sedla jsem si vedle postýlky. ,,Včera jsme slavili moje narozeniny a tvoje maminka dostala plno skvělých dárků. Taky jsem poznala tvého budoucího kumpána na hraní. Jmenuje se Martin(připomínám čtěte Mártyn :D) a určitě budete skvělá dvojka!" Vyprávěla jsem ji všechno ze včerejška, dokud mě z mého proslovu nevyrušilo zaklepání na dveře.
,,Dále," zvolala jsem. Dveře se otevřely a do místnosti vešel doktor.
,,Myslím, že je čas na kontrolu," oznámil mi. Kývla jsem a vzala jsem si věci. Ještě naposledy jsem se podívala na malou a mohli jsme jít.
Šli jsme do oddělaní gynekologie. Jeho ordinace byla ale až na samém konci, takže jsme šli celkem dlouho.
,,Nastaly včera nějaké komplikace, o kterých bych měl vědět?" nadhodil řeč.
,,Ne, všechno bylo v pořádku," oznámila jsem mu s úsměvem.
,,Tak to je dobře."
Vytáhl svazek klíčů a začal na něm hledat ten správný. Když ho našel, tak odemknul dveře, a jakožto správný gentleman mě nechal vejít první.
Po prohlídce
Když mě doktor propustil, šla jsem k recepci, abych Becce oznámila můj skvělí nápad.
,,Becko?" zvolala jsem.
,,Ano?" vynořila se zpoza pultíku.
,,Nechceš zajít zítra na kávu?"
,,No jasně, že chci. Musíme si pořádně popovídat!" rozzářila se.
,,Tak zítra odpoledne?"
,,Dobře, ale až kolem čtvrté. Mám ranní a musím se pak ještě stavit doma."
,,Tak dobře, domluveno," usmála jsem se a vydala se ven z nemocnice, kde na mě měl čekat Luke.
Vyšla jsem ven a spatřila jsem to obrovské parkoviště. S nadějí jsem se rozhlédla, ale nic. Proto jsem si stoupla na jeden z betonových květináčů, které stály vedle mě, a rozhlédla jsem se po rozlehlém parkovišti. Lukea jsem nikde neviděla a tak jsem se raději podívala na mobil, kolik je hodin. Je pět hodin a čtyřicet minut po poledni, byli jsme s Lukem dohodnuti na tři čtvrtě, takže klid.
O čtyřicet pět minut později
Takovou dobu už tu tvrdnu! Prvních asi patnáct minut jsem venku stála a hrála jsem bezmyšlenkovitě hry na mobilu. Ovšem ten se brzo vybil a tak jsem byla nucena uchýlit se k jiné aktivitě. I přes to, že je březen a tady v New Yorku se začíná oteplovat, není tu večer takové teplo, aby jsme tam do nekonečna stála, a tak jsem se uchýlila do tepla nemocnice. Šla jsem dovnitř s nadějí, že si zajdu popovídat s Beckou, ale jak jsem zjistila, zřejmě jí skončila směna. Teď tam místo ní seděla postarší obarvená blondýna.
Já momentálně sedím na kraji nějaké čekárny s výhledem na prosklené dveře od východu nemocnice. V ruce mám už skoro dopitou nemocniční kávu. Byl to celkem humus, ale to se dalo čekat. Je to nemocnice.
Nedaleko od sebe spatřím odpadkový koš. Pohled mi sklouzne na plastový kelímek a pak znovu na ten koš. Zaujmu správnou pozici pro házení a kelímek hodím směrem ke koši. Jenže se netrefím. Nenápadně se zvednu a kelímek seberu ze země a vrátím se na mé předchozí stanoviště. Napřáhnu se a hodím podruhé.
,,Jo! Trefa!" vypísknu. Trapně se chytnu za pusu a obhlídnu situaci. Pár lidí z čekárny se na mě otočilo s vyčítavým výrazem, ale pak jej odvrátili, kvůli něčemu zajímavějšímu.
Otočím se ke dveřím a vidím Lukeovo velké černé auto zrovna projíždět nemocniční bránou. Sbalím si všechny věci a pro jistotu ještě zkontroluji, jestli jsem tu nic nenechala. Když vyjdu ven z nemocnice, Luke akorát zastaví. Beze slova nastoupím do auta. Užuž chce něco říct, ale můj ukazováček ho zastaví. Nechci slyšet žádné výmluvy.
