"Babi!" vykřikly obě moje vnoučata, když doběhly ke mně do pokoje. Malá Danielle a malý Jack. Dnes už mi je něco málo přes 70 let. Tetování, které jsem si nechala udělat v mládí jsou teď škaredá. S vrásky si problém nedělám, to ke stáří patří.
Dívala jsem se pořád na svět svýma modrýma očima stejně tak, jako když jsem říkala, že umřu mladá. Vnoučata ke mně přiběhla a za nimi se potácela má jediná dcera Darcy. Tmavě hnědé kudrnaté vlasy skvěle kontrastovaly se zelenýma očima s malým nádechem modré. Byla dokonalá kopie jejího otce…
"Děkuji, že mi je pohlídáš, mami," řekla Darcy a dala mi polibek na pravou tvář.
"Víš, že je ráda vždy pohlídám." Usmála jsem se na ni a potom hned na Danielle a Jacka.
"Vyzvednu si je v šest a děkuji," řekla a odešla. Vnoučata Dan a Jack si přesedli ke mně na zem.
Danielle byla malá roztomilá holčička. Dalo by se říci, že je hodně podobná Darcy. Mírně vlnité vlasy, ale tmavě modré oči ji dělaly tajemnou, ale zároveň přitažlivou. Zato malý Jack byl opak. Neposedné rovné vlasy mu trčely na každou stranu a hnědé kukadla vybízela přímo k tomu, aby prozkoumal celý svět.
"Babi? Řekneš nám zase o dědovy?" zeptala se mě Danielle. Malinko jsem se na vnučku pousmála.
"Ten příběh znáte nazpaměť," řekla jsem jim.
"Prosím!" vykřikly obě vnoučata zároveň a já se jim zasmála. Pohodlně jsem se usadila do měkkého křesla a usrkla horkého čaje, který jsem si uvařila před pár minutami.
"Tak dobře. Usaďte se, bude to dlouhé vyprávění," řekla jsem s úsměvem. Dan si poposedla blíž a k prsou tiskla hadrovou panenku. Jack si rozhrábl neposedné vlasy a sedl si na turka. Oba byli připraveni poslouchat můj celoživotní příběh od začátku až do konce.
"Psal se rok 2012 a mě tehdy bylo 17 let. Už tři roky jsem bydlela v rušném Londýně. Bylo to zrovna před Vánocemi, co jsem se potkala s Vaším dědečkem…"
"Neumíš dávat pozor?!" vykřikl na mě kluk v černém kabátu, když jsme se srazily na bohu 65 ulice, kousek od centra Londýna.
"Promiň, já nechtěla. Nevšimla jsem si tě." Byla jsem slušně vychovaná dívka z prestižní francouzské rodiny, tak jsem se začala ihned omlouvat. Ten chlapec vypadal velice rozzlobeně. Hnědé kudrlinky mu poskakovaly na hlavě sem a tam a zelené oči mu přeskakovaly z vánočních dárků na mě. Vypadal docela nevinně, pokud neotevřel pusu a nezačal mi nadávat.
"Příště se dívej na cestu!" Naposledy mě okřikl a uháněl dál. Do ulic Londýna.
To bylo moje první setkání s klukem, kterého jsem doufala, že už nikdy nepotkám, ale osud nám zkřížil ještě několikrát.
Zelenooký kluk byl jako můj magnet a přitahoval mě k němu víc a víc. A teď to nemyslím jako fyzicky ani psychicky. Kde byl on, tak tam jsem byla i já. Na každé slavnostní akci pro snoby nebo významné lidi, jsem ho potkala i s nějakými dalšími kluky. Nevěděla jsem o koho se jedná a ani jsem to vědět nechtěla. Vždy po mě hodil výhružný pohled a já si ho pro jistotu nevšímala.
To byla jedna z cest, kdy se naše osudy propletly, ale ta další byla ještě horší.
Jednoho dne, po tom, co jsem se vrátila z nákupů, mě doma čekal velice důležitý záznam na telefonu. Dostala jsem velkou nabídku na photoshoot.
Ne, nejsem modelka. Jsem fotografka. Raději stojím za fotoaparátem než před ním. Byla to nabídka, která se prostě jen tak neodmítá. Byl to další vzestup pro mou kariéru uznávané fotografky. Nabídku jsem ihned přijala a domluvila si schůzku s manažerem britské hudební skupiny. Mím úkolem byl nafotit vánoční photoshoot pro tuhle skupinu.
Tehdy bych řekla, že jsem byla naivní, ale netušila jsem, jaké to bude mít následky...
