"Nevím," zašeptala jsem a znovu se můj pohled upřel na bílou stěnu.
"Když se vypovídáš, bude ti líp," řekl a sedl si naproti mně na postel. Vzal moje ruce do těch jeho a na hřbetu ruky mi maloval uklidňující kolečka. Zhluboka jsem se nadehla, abych byla odhodlaná říct mu můj celoživotní příběh, který není šťastný.
"Všechno to začalo, když jsem přešla na druhý stupěň základní školy. Byla jsem přijata na prestyžní francouzskou školu pro ty, co něco v životě chtěly dokázat. Všechny ty děti tam byly jiné. Já jsem byla ta, která se zajímala o umění a módu, zatímco oni byli sportovci. Připadala jsem si v té třídě divně. Nebylo pro mě lehké tam zapadnou. Každý den jsem se probouzela se strachem, co se ten den bude dít. Tehdy ještě nikdo netušil, že jsem z rodu Cartier. Nikdo. A to mi vyhovovalo. Měla jsem kamarády a všechno bylo… dokonalé. A právě to mě děsilo až tak, že jednoho dne se všechno zvrtlo. Jedna z kamarádek mě křivě obvinila z něčeho, co jsem nikdy neudělala. Vítila jsem se mizerně. Lidé se ke mně otáčeli zády, nechtěli se mnou nic mít. Ničili mě život tím, že mě pomlouvali a dělali mě naschváli. Bylo to snad kvůli tomu, že mě záviděli? Nebo jsem prostě nebyla dost dobrá na to, abych zapadla? To se nidky nedozvím. Ten rok jsem n škole přežila jen s pár jizvami na rukách. Řekla jsem si, že když přejdu do druhé třídy, tak se všechno změní, protože oni mě neznají. Nic o mě neví. Štěstí mi ale i tak nepřálo. V sedmém ročníku jsem si našla pár přátel, ale i nepřátel. Pořád se to se mnou táhlo. Neustálé pomluvy, hádky, křivdivá obvinění… Nevím, jestli jsem se do školy těšila nebo jsem ji nenáviděla už jenom kvůli ztrátě respektu.
V osmém ročníku jsem nevěděla co mě čeká, nevěděla jsem na co se mám těšit nebo čeho se bát. A poprvé v životě jsem se rozhodla, že musím jít kupředu a neohlížet se zpátky, že musím vyrůst a dospět k dokonalosti. Už žádné vrtochy a zbytečné dětinskosti. Jen jsem hrála svoji roli.
Nesnášela jsem se. Ostatním jsem nerozuměla, všechno, co dělali, všechno, co požadovali, mě děsilo a rozčilovalo. Nikdy se mi vlastně nepodařilo úplně do třídy zapadnout. A současně jsem dospívala. Po vyčerpávajícím dni se dívám co možná nejméně nápadně na nahá těla druhých dívek. Jsem hubená a kostnatá, strašně se liším od ostatních. Moje tvář je hranatá a ponurá. Žádný pohled, žádný úsměv, žádné kouzlo, žádné světlo. Nenávidím své nedospělé, nenormální tělo. Závidím jim jejich zářící obličeje, jejich poletující lesklé vlasy, jejich pleť, která voní jako dětský pudr. Jako by měly vrozený půvab a lehkost. Já ne. Pozoruji jejich svůdné křivky a toužím zmrzačit své tělo. Dívám se na svůj odraz ve velkém zrcadle: vidím nehezký stín. Vlhké pramínky vlasů leží připlácnuté kolem mého obličeje jako ledové pohlazení. Kdybych mohla, plivla bych na svůj odraz a potom s ječením rozbila zrcadlo, tak moc se nenávidím. Sním o tom, že vyrostu a budu svobodná. Jestli to takhle půjde dál, nikdy nebudu dospělá. A když večer pláču v posteli, slyším, jako by mi něco šeptalo stále stejný refrén: "Jsi zrůda, Jacqueline. Zrůda." Na tom není nic překvapujícího; nakonec jsem byla úplně sama. Myslím, že právě to jsem si od začátku přála.
Stala jsem se vynikající studentkou. Někteří mě využívali k psaní jejich úkolu. Nejhorší na tom bylo, že mi to nevadilo. Ta tíha kterou jsem na sebe naložila byla neúnosná. Stále jsem byla zaplavena sešity, knihami a především úkoly ostatních. Nikdy jsem si nemyslela že se čas tak vleče.
O letních prázdninách jsem se vrátila naprosto vyčerpaná, s tmavými kruhy pod očima. Jediné co jsem doma stihla bylo, že jsem si přebalila kufry. Odjeli jsme na chatu do hor. Vysoké, majestátní hory mi skýtaly útočiště po celé dva měsíce. Myslím, že jsem byla šťastná. Učila jsem se dívat na sebe do zrcadla a usmívat se, žít sama se sebou. A poprvé ve svém životě jsem patřila k partě přátel, většina jich byla starší než já. Trávili jsme spolu večery, seděli všichni u opuštěného bazénu a pobrukovali staré písně za doprovodu kytary. Najednou jsem se od nich nelišila. Žila jsem. V krku už jsem neměla ten dusivý pocit. Vyrostla jsem. Mé tělo se konečně rozhodlo dospět. Teď už mi zbývalo jen to, abych dokázala přitáhnout pohledy ostatních. Tehdy jsem si přísahala, že až se vrátím do školy, budou mě milovat.
