Chodila jsem do školy. Znovu se pro mě stala prioritou číslo jedna. Možná to bylo proto, že jsem chtěla zapomenout na to, co se v posledním měsíci událo, i když se to se mnou potáhne další rok. Věděla jsem to 100%. Ale na druhou stranu jsem si nikdy jindy nebyla tak jistá svou prací, jako teď. Nevím, ale někde tam uvnitř mě se zrodila nemilosrdná mrcha, která se může za rok vyhoupnout na úplný vrchol slávy. A k tomu mi pomůžou naivní chalpečci. Zdálo se mi to jako dokonalý plán. Každou uplynulou hodinou i dnem se blížil ten osudový, kdy jsem s Rose měla nastoupit do soukromého letadla a odletět do New Yorku plnit si své sny. Nic mě nemůže rozhodit, ani samotný namyšlený Harry Styles. Ten spíš pocítí to, co je to dokonalá ignorace. Koncem ledna jsem byla s Rose domluvená na to, co a jak bude probíhat. Seděla jsem u sebe v pokoji a balila si ty nejdůležitější věci, no, skoro celou skříň, ale to je makro (detail . ) a o několik hodin později jsem s Rose stála na letišti u odbavení. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím pohled Stylese. Po odbavení se konečně zdálo, že můžeme nastoupit do správného letadla. Z dály šel slyšet pojašený křik náctiletých holek. Bylo načase, abychom šly do letadle. S Rose jsme si sedly na sedadla pro dva a seděly tam jak pecky.
"Jací jsou?" Vypadlo z Rose náhle.
"Jak kdo. Většinou jsou milí, až na Stylese," řekla jsem a Rose pokrčila rameny. Z příruční tašky, kterou jsem měla sebou, jsem vytáhla tablet a začala jsem v jednom z mnoho programů kreslit.
"Všechny mi cpou telefoní čísla!" vykřikl nějaký klučičí hlas, ale já jsem neměla v úmyslu se otáčet. Věděla jsem až moc dobře, kdo to je.
"Kdo to tam je?" ozval se další hlas s milým irským přízvukem. Pořád jsem se neotáčela. Dělala jsem, jakože tu nejsem.
""Paul říkal, že to jsou nějaké holky z umělecké, co nás budou doprovázet na turné," slyšela jsem liama. Moje srdce se na okamžit zastavilo a já čekala, co se bude dít.
"She's back," zaslyšela jsem chraplavý hlas. Ano, věděl, že jsem to já. Vždyť jsem mu to říkala. Nehla jsem se ani o píd a čekala, co nastane.
"Jackie?" znovu ten chraplavý hlas. Oslovit mě bylo to jediné, na co se zmohl?
"Nemluv na mě," odsekla jsem a věnovala se své práci. Rose na mě vrhla nechápavý pohled a já jí rty naznačila, že jí to všechno vysvětlím.
"Jacqueline, můžu s tebou mluvit?" Ještě mě nikdy neoslovil mím plným jménem.
"Řekla jsem ti, nemluv na mě!" vyštěkla jsem na něho a stoupla jsem si ze sedačky, abych mu viděla do obličeje. Změnil se. Tmavé kruhy pod očima přímo říkaly, že už několik nocí nespal a jeho zarudlé oči byly známkou každonenního pláče. Vlasy jsem nepřirozeně rozcuchané. Ne, to on ublížil mě! Né já jemu. Harry nad tím mávl rukou a sedl si daleko ode mě. Liam se pokusil o upřímný úsměv, ale moc mu to nešlo. Zayn a Louis se na mě raděj nepodívali a Niall - je Niall.
Všichni to známe. Chlapec, který přivolal vlka… měl spíš držet hubu. Princezna si zamiluje do žabáka, ale ten jí potom silně ublíží… Co to plácám, já jsem ten žabák a Harry je ta princezna. Jenomže v tomhle případě ublížila princezna tomu žabákovy tím, že si otevřela hubu. Ach ty namyšlené princezny. Jsou tak nepředvídatelné tím, co udělají. Kéž bych byla jako Šípková Růženka, upadla do věčného spánku a nikdy se neprobudila…
