Pevně jsem omotala ručník kolem těla a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Trochu vystouplé lícní kosti, napuchlé rty, kruhy pod očima. Má tvář je nezehká a pobledlá. Jak mě může mít rád? Na krku mám otisk jeho zubů. Hnusím se sama sobě. Nejraději bych rozbila zrcadlo. Ručník tisknu více k hubenému tělu a vstupuji do svého pokoje. Harry sedí na posteli a jeho nefritové oči mě upřeně sledují. Ignoruji ho. Přistupuji ke skříni a snažím se najít oblečení na spaní. Vyjeknu, když se jeho ruce omotají kolem mého pasu.
"Pomiluj se se mnou," zašeptal mi do ucha a následně mi natiskl rty na krk. Zachvěla jsem se. Moje tělo se rozhodlo reagovat na jeho činy.
"Nezakryješ to," znovul zašeotal a otočil mě tak, abych mu viděla do očí. Je o hodně vyšší než já. Stály jsme tam tváří tvář, tělo na tělo. Jako ďábel a anděl. Na tvářil mu pohrával úšklebek. Přitiskl si mě ještě víc k jeho tělo.
"Cítíš, co se mnou děláš?" Odmítala jsem si připustit, že za to můžu já. Jeho rty zaútočily na ty mé. Nestihla jsem na jeho čim reagovat a mou chybou se mi dostal do úst. Za pas mě povytáhl a mé šlapky se nacházely na jeho nohách. Přešel k posteli. Myslel to vážně. Vymanila jsem se mu z náruče.
"Nechci s tebou spát, Harry," řekla jsem.
"Ty mi ještě nevěříš, že?" Podíval se na mě přes řasy.
"Nechci být tvou hračkou," špitla jsem.
"Jacqueline! Sakra tohle si myslíš?! Hračka?!" Hlas mu poskočil o dvě oktávy výš. Sklopila jsem pohled a v tenb moment mi i koberec připadal zajímavější.
"Jacqueline mluv se mnou!" okřikl mě. Nikdy na mě někřičel.
"Prostě to vypadá, že chceš po mě jenom to, no... Víš co," zašeptala jsem.
"Prosím?! Jacks jak si tohle můžeš myslet? Ksakru vždyť ty jsi jediná holka, která mi úplně pobláznila hlavu, copak to nechápeš?" vychrlil ze sebe, přišel ke mě, prsty mi za bradl zvedl hlavu a úpřeně se zadíval do mých očí.
"I'm truly, madly, deeply in love with you, Jackie," zašeptal. V ten moment jsem nevěděla, co říct. Oči mě začaly ětípat od brzy deroucích se slz. Nevím, jestli jsem v ten moment byla dojatá nebo zaskočená. Očividně čekal na mou reakci.
"Dej mi čas, Harry," zašeptala jsem. Z jeho očí jsem opravdu nedokázala vyčíst to, co si právě myslí. Zlost? Smutek? Překvapení? Odspoupil odemě.
"Fajn. Dám ti času, kolik budeš chtít," řekl a tiše odešel z místnosti.
'Jacqueline ty jsi taková kráva!' řvalo na mě mé svědomí. Snažila jsem se všechno ignorovat a převlíkla jsem se do věcí na spaní. Vlezla jsem si do postele a chtěla usnout. Nemohla jsem. Po hodina jsem se podívala na mobil.
'Jsme všichni v baru - Louis'
Hodila jsem mobil někde do postele. Nechápu jak, ale v momentě jsem usnula. Myslím, že jsem špatně spala. Pořád jsem se budila a převalovala. Z peřin jsem vyhrabala mobil a připojila se na Twitter. Prohlížela jsem si fotografie, tweety až do té doby, než jsem narazila na jednu. Zalapala jsem po dechu a do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Mobil jsem hodila o zem. Znovu jsem nechala volný průběh slzám...
"Vstávej, jackie!"
"Ne!" křikla jsem.
"No tak," dožadoval se dál.
"Dnes chci zůstat v posteli," špitla jsem.
"Tak ti donesu snídani sem," řekla.
Nemám hlas," zavrčela jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu.
"Jsme všichni v obýváku, dojdi alespoň za námi," řekla a odešel.
Vykoukla jsem zpod peřiny a rychlým pohybem vystřelila jako neřízená střela do koupelny. Zamkla jsem se. Pomalu jsem přistoupila k zrcadlu. Dívala jsem se na odraz dívky, kterou jsem nepoznávala. Zase to byla ta utrápená dívka bez úsměvu, špetky sebevědomí, bez schopnosti žít... Chtěla jsem naplivat na svůj odraz v zrcadle a následně ho rozbít na miliony kouků. Tak moc jsem se v tu chvíli ne náviděla. Dívala jsem se na dívku, která mizela...
Zvuk tříštícíseho zrcadla a krev na mých rukách mě donutila se rozbrečet a sednout si na studenou zem. Krev mi stékala k loktům a kapala na stehna. Szly mi kapaly z brady a zmáčely bílé tričko.
"Jackie! otevři!" Slyšela jsem Harryho hla za dveřmi. Neschopna slova jsem se dívala na spoušť, za kterou jsem mohla já.
"Jacqueline!" Bušil na dveře.
"Tak ty dveře vyraž, debile!" Slyšela jsem Liama jak řve na Harryho. V uších mi hučelo. Krve bylo čím dál tím více. Před očima se mi zatmělo a postupně jsem trácela vědomí...
Znovu jsem to nedokázala. Mé tělo zbavené duše se rozhodlo vrátit. Já už se ani zabít neumím. Kolem sebe slyším jenom neúnavné pípání přístorujů, které mi potvrdili, že žiju, a také tiché vzlykání. Bojím se otevřít oči.
"I'm such a idiot," zašeptal. Můj mozek rozeznal Harryho hlas. Jeho ruka tiskla mou dlaň. Malinko jsem pohla prsty. Reflex.
"Jackie?" oslovil mě. Zamrkala jsem a otevřela oči. Natočila jsem hlavu, abych viděla Harrymu do obličeje. Tmavé kruhy a narudlé oči. Brečel.
"Vystrašila jsi nás. Mě," řekla a podíval s emi do očí. Dveře se otevřely a do pokoje vstoupil doktor.
"Dobrý den pane Styles. Slečno Cartier. Vidím, že jsme se už probrala," říkal, přičemž mě kontorloval.
"Ztratila jsem spoustu krve. A všechny testy jsou pozitivní. Můžete jít domů," řekl a usmál se.
"Je něco, co bych měla vědět," zeptala jsem se.
"Gratuluji slečno Cartier. Jste těhotná," řekl.
"Cože jsem?!" křikla jsem.
