"Těhotná. Začínáte druhý měsíc," řekl a já hned začala v hlavě počítat.
"Nechám Vás osamotě," řekl, na stůl položil nějaké papíry a odešel, doktor.
"Jackie... Já ti to vysvětlím," začal Harry.
"Jak jsi mohl?!" zašeptala jsem.
"Přiznávám. Byla to moje chyba," začal chrlit nesmyslné věci.
"Je mi 17! Jsem dítě! A díte němůže mýt dítě!" štěkla jsem po něm.
"Spolu to zvládneme!" řekl hlasněji. Ignorovala jsem ho. Slezla jsem z nemocničního lůžka, podívala se na papíry, které tam položil doktor. Můžu jít domů... Tedy do hotelu. Pryč z nemocnice. Převlékala jsem se do svých věcí. Obě mé ruce byly zavázané. Pořád mi připomínaly to, co se stalo. Harry mi otevřel dveře a já vyšla ven. Vedl mě k východu nemocnice. Nemluvila jsem s ním. Vyšly jsme z nemocnice a šly k autu. Otevřel mi dveře a já nasedla. Obešel auto, sedl na místo řidiče a jel směrem k hotelu. Snažil se se mnou navázat konverzaci, ale marně. Dojely jsme před hotel a já rychlým krkokem šla dovnitř k výtahu. Než se stihly dveře zavřít. Harry mě doběhl a v tu ránu stál vedle mě. "Budeš se mnou mluvit?" Výtah jel nahoru do našeho patra a já nic neřekla. Ozvalo se cinknutí a já šla k našemu apartmá. Harry kartou otevřel a já vešla.
"Mluv se mnou!" řekla chytl mě za paži."Nešahej na mě!" zakřičela jsem na něho, prudce se otočila a odešla k sobě do pokoje. Zamkla jsem se a po dveřích sjela až na zem. Znovu mi můj obličej znáčely slzy."Co jsi jí udělal ty hajze?!" ozvalo se.
Je večer. Sedím v pokoji na zemi a balím si všechyn své věci. Plně rozhodnuta, možná udělat největší chybu svého života, odjet. Vrátit se zpátky do Londýna a udělat největší rozhodnutí svého života. Všichni spí. Nikdo neví, co tady plánuju. Vše, co je slyšet, je tlukot mého srdce. Jsem nervózní. Snažím se být co nejvíce potichu...
Mám sbaleno. Poslední věc, kterou jsem udělala je, že jsem na kus papíru napsala: Nehledejte mě!
Uchopila jsem svůj kufr a příruční tašku. Tiše jsem kráčela apartmá. Zastavila jsem se u dveří a naposledy jsem se podívala.
"Jackie?" oslovil mě.
"Ticho! Buď ticho!" okřikla jsem ho šeptem.
"Kam jdeš?" zeptal se.
"Nemůžu tady zůstat," špitla jsem. Přišel ke mě a obajl mě.
"Doufám, že děláš správnou věc," zašeptal.
"Ozvu se ti," řerkla jsem a pustila ho. Vzala jsem své věci a vycházela z apartmá.
"Hey, Nialle?! S kým to mluvíš?" Zrychlila jsem krok.
Jsem na letišti. Sedím a čekám na letadlo. Ruce mám položené na břichu a přemýšlím. Jak moc by mu bylo miminko podobné? Jsem vlastně připravena na to stát se matkou? A vlastně, byla bych dobrou matkou? Tolik otázek a událostí na jeden den. Čekám, až oznámí můj let. Poletím domů a rozhodnu se.
"Brána C2 let do Londýna je otevřená," ohlásilo se a já jsem vzala svou příruční tačku. U brány mi letuška zkontrolovala letenku a já šla do letadla. Sedla jsem si na své místo a dívala se z okna. Opouštím to nejlepší, co mě potkalo a kousek si beru s sebou...
