Babi? Takže děda byl hudebník?" ptala se mě Dan.
"Ano to byl…"
Ten den byl jako jiný. Venku sněžilo, ale svítilo i sluníčko a nebyl zase tak velká zima. Dnes byl můj velký den. Probudila jsem se celkem brzy, ale byla jsem připravené pracovat. Oblékla jsem si teplý svetr a tmavé džíny. Vánoční nálada mě plně pohltila. Pocházet z francouzské rodiny má své plusy i mínusy. Dole na ledničce mě čekal papírek.
Nous avons atterri àParis
Bylo to normální. Sebrala jsem svou tašku a vydala jsem se na pospas svému osudu. Né vždy jsem si myslela, že můj život bude normální a že se se zalenookým arogantním klukem už nikdy nepotkám. Musela jsem být tehdy velice naivní, když jsem v to doufala. 17 letá naivní holka s velkým snem, která přitahuje problém s kudrlinkami k sobě. Tehdy jsem dorazila do ateliéru s úžasnou náladou, která mi dlouho nevydržela.
"Tak začneme" oznámila jsem, když jsem vešla do ateliéru a vytahovala fotoaparát a velký objektiv. Jenomže když jsem se otočila, čekal mě šok.
"Tak to ne!" vyhrkla jsem a s otevřenou pusou zírala na zkázu mého života. Naše cesty se znovu potkaly v podobě, jakou bych nikdy nečekala. V ten moment jsem pochopila, proč jsem ho viděla na těch všech snobských akcí. On byl v té slavné buzíkovské skupině, co zpívá ten přeslazený popík. Drahý kudrnáč se na mě díval s velkým úšklebkem, jako by dopředu věděl, že to budu zrovna já. Ostatní jeho kamarádi se na nás nechápavě dívali.
"Odmítám tuhle spolupráci," řekla jsem a na stůl položila fotoaparát.
"Podepsala jste smlouvu, tohle už nemůžete odmítnou," mluvil na mě jejich manažer. Podívala jsem na něho. V obličeji měl zuřivý pohled a já se v ten moment cítila jako malá holka, která udělala něco špatně a teď dostane na zadek.
"Pardon," řekla jsem a odkráčela jsem s foťákem ke světlům.
"Mě se nezbavíš," ozvalo se těsně za mnou. Lekla jsem se tak, že jsem až nadskočila. Nehodlala jsem se otáčet, protože jsem věděla, kdo stojí za mnou. Zato jsem ke světlu připojila spínač a druhý potom dala na foťák, přesněji to byl blesk. Používala jsem ho málokdy, ale dnes jsem se rozhodla mé modely oslepit. Není příjemné, když Vám do očí zasvítí blesk a potom na vás padne černo.
"Celkově mi je to jedno. Já jen udělám svou práci a vy mi potom vypadnete z života," řekla jsem mu klidně, i když v mém hlase to slyšet nebylo. Jasně, že jsem byla nervózní. Už jenom jeho přítomnost mě znervózňovala. Obešla jsem ho a šla se podívat na notebooku, který mi donesl jejich manažer, který se jen tak mimochodem jmenuje Paul, abych vybrala pozadí, pro focení. Nerada se piplám s grafikou.
"Co mi uděláš, když nezmizím z tvého života?" Znovu se ozvalo za mnou.
"Do háje co si jako myslíš?!" vykřikla jsem zděšením. Otočila jsem se, abych dotyčnému viděla do očí. Ten Kudrnáč se opřel o stůl tak, že jsem byla uvězněná pod jeho tělem. Snažila jsem se co nejvíce oddalovat, ale za mnou byl stůl. Byla to hra jako kočka na myš. On byl kocour a já ta nevinná myš, kterou právě zahnal do rohu a chystá se ji sníst. Spolknout celou. Chudák myška.
"Co si myslím? Myslím si toho hodně," řekl a ještě víc se přiblížil ke mně. V tom sem přiskočil jeho drahý kamarád.
"Harry pojď za Paulem, chce s tebou mluvit," řekl a přitom na mě mrkl. V ten moment jsem mu byla vděčná, že mě zachránil. 1:0 pro myš.
"Dobrá, začneme," řekla jsem a propojila foťák s notebookem. Oni se poskládali na červený gauč před zeleným pozadím. Na sobě měly vánoční svetry a každý měl na hlavě tu vtipnou Santovskou čepici. Začala jsem fotit. Byla to práce tak na dvě hodiny i víc. A to jsem fotila zatím skupinové fotky.
Když už jsem konečně byla spokojená s výsledkem a prohlížela jsem si fotografie na notebooku, začali mě do toho kecat a hlavně ten dotyčný kudrnatý, co se jmenuje Harry.
"Můžete toho nechat?!" okřikla jsem je. Všichni se na mě zase dívali, jako kdybych si dovolila něco hódně špatného, ale já vlastně jen obhajovala svou práci.
"Co vy o tom víte! Jste jenom zpěváčci, jste jako loutky na provázcích!" okřikla jsem se v návalu zlosti. Nesnášela jsem, když na mě někdo tlačil.
"Tak asi vidím, že tam mám blbé vlasy, tak se mi to nebude líbit," řekl Harry a dost hnusně se na mě zašklebil. V ten moment jsem už nemohla pokračovat dál. Stoupla jsem si ze židle a udělala dva kroky pryč. Ne, nešlo to zastavit. Byla jsem až moc citlivá na to, abych se jim postavila.
"Všichni jste stejní!" To bylo poslední, co jsem jim řekla.
Utekla jsem i se svým mobilem na dámské toalety. Zabouchla jsem dveře a podívala se do zrcadla na své uplakané oči. Odhrnula jsem si vlasy a tam se objevilo malé nevinné tetování ' Stay Strong' . Nikdo nevěděl o tom, že ho vůbec mám. Rozebrala jsem mobil a z krytu mi vypadla malá nevinná věc. Břitva ze žiletky. Nikdo nevěděl, že ji nosím stále u sebe. Slíbila jsem, že už to dělat nebudu, ale přes ten tlak to byl nejlepší způsob, jak uniknout z reality a na chvíly zapomenout na všechno. Na slzy, nenávist, štěstí, lásku… Utíkala jsem tam, kde byla hořká krev, slzy a ticho. Na místo, kde mě nikdo nemohl vyrušit. Vyhrnula jsem si rukáv levé ruky a přiložila břitvu k mému zápěstí. Jedním rychlým tahem jsem udělala řez do ruky. Potom další a další. Celkově jsem udělala tři silné zářezy do ruky. Nechala jsem kapat krev do umyvadla, nechala jsem ji stékat po mé ruce. Bylo to osvobození z tohoto momentu. Zatočila se mi hlava a udělalo nevolno. Možná jsem se řízla až moc.
"Omlouvám se!" vyhrkl někdo, když rozrazil dveře od dámských toalet. Lekla jsem se. Rychle jsem stáhla ruku dolů, aby nic neviděl. Ale bohužel bylo moc pozdě. Doslova přiskočil ke mně a vzal mou pořezanou ruku do své. Okamžitě ji strčil pod vodu a umýval krev. Jak tu čerstvou, tak i tu zaschlou. Pomáhal mi, což jsem nechápala. Umyl mi celou ruku a potom si sebral žiletku. Spláchl ji do záchodu a pa už byla někde na cestě do oceánu. Sebral mi věc, která mi po celé ty roky pomáhala od okolního světa. Sledovala jsem každý jeho pohyb a nic jsem neříkala. Neřekla jsem ani prosté děkuji, nic. Harry přišel ke mně a pevně mě objal. Znovu jsem nechápala proč to udělal, nebo z jakého důvodu to udělal. Možná nějaký měl, ale já jsem o něm nevěděla. Hladil mě rukou po zádech a já, jakožto holka s city jsem se rozbrečela. Měla jsem chuť mu říct všechny ty věci, které se mi staly. Měla jsem chuť ho… políbit.
"Nebreč, bude to dobré," utěšoval mě, mezitím, co já jsem mu slzy máčela bílé tričko. Bude mít na něm černé otisky od řasenky. Stály jsme tam asi dobrou půl hodinu, já pořád brečela a on tu byl pro mě. Zpíval mi pomalou písničku. To abych se prý uklidnila. Pořád mi říkal, že si nemám ubližovat, že tak krásná dívka by neměla plakat, že jí více sluší úsměv. Byl jako jiný člověk. Tehdy to nebylo naše poslední objetí. Tehdy, tam na dámských toaletách začalo něco nového… něco, čeho jsem nikdy nelitovala…
