Tučně rozbrazené je - deník
Kurvízou jsou napsané - pochyby, neboli myšlenky
A normálním hůlkovým písmem je napsaný 'pohled' :) Hope you like it . :) Hazzy
HARRY'S POV
Po té nádherné módní přehlídce, ano říkám nádherné, jsme se tak nějak vrátily do normálu. Jackie se už se mnou dokázala normálně bavit, ale pořád nevím, jestli má ve mě takovou důvěru jako dřív. Vždyť mi řekla celý svůj životní příběh.
"Jdu do parku kreslit," řekla, když jsme seděli v obýváku a sledovali něco v televizi. Ani se moc na nás nedívala. Jenom měla přecpanou tašku přes rameno, ze které každou chvíli něco vypadne. Trčeli z ní různé štětce, tužky, ale taky malá knížečka. Jackie se jenom otočila tak, ženarazila přímo do Louiho, který stál za ní. jenomm se zasmála a utíkala pryč. Až na to, že ta malá knížečka jí z té přecpané tašky vypadla. Rozeběhl jsem se, sebral tu knížečku a utíkal za ní.
"Jackie?" volal jsem, ale ona už byla pryč. Stál jsem tam jenom já, v rukách držíc tu malou knížečku. Vypadal tak obyčejně neobyčejně. V ten moment jsem se cítil tak nějak divně. Táhlo mě to spíš k tomu, abych tu knížečku otevřel a podíval se do ní...
Vešel jsem zpátky do našeho apartmá a zalezl k sobě do pokoje i s tou malou knížkou. Položil jsem ji na postel a sám si sedl na turka před ní. Doslova jsem ji hypnotizoval pohledem.
No tak, otevři ho! Ozvalo se někde v místnosti. Trhl jsem sebou při tom zvuku. Přejel mi mráz po zádech.
Chytl jsem tu malou knížku a otevřel ji na první stránce a začal číst.
Dnes, dnes je ten velký den. Všechno bude jinak. 1. žáří je dobrý den pro nový začátek. I já budu zářit. Nenápadná Jacquelin končí. Končí jednou provždy. Už slyším spolužáky - jak neuvěřitelně se změnila. Budu patřit k nim. Už nechci být sama.
Není sama. má nás! Ozvalo se z dalšího rohu pokoje.... Skrýváme se v koutech jejího pokoje, v temných zákoutí její mysli, mezi stránkami jejího deníku!
Psaní je mou pravdou, mou obranou proti zjevné skutečnosti. V noci poslouchám rozléhající se křik. Otec křičí na matku. Rány slzy. Nevím, co se děje. Prý jsem ještě příliš malá na to, abych pochopila problémy dospělých. Nerozvedou se, ale žijeme vedle sebe jako cizinci. Matka o mě říká, že nejsem v normě. Poslali mě k psychologovi. Udělal závěr v tom, že prožívám jen přechodnou krizi a že není žádný důvod ke znepokojení. Vytvořila jsem kolem sebe prázdno...
Je zrůda, Harry! Zrůda! Směšnější než kdy jindy! Ať se zabije, bude to tak lepší!
Stránky jejího deníku... Četl jsem její soukromé věci.. Hlasy se ozývaly z místnosti. Leze mi to na mozek, ale nemůžu přestat číst...
Nenápadná Jackqueline končí! Budu jinak mluvit, jinak chodit, používat jiná gesta. Jednou provždy pohřbím obraz té dívky, jakou jsem byla ještě loni. Zapomenu na svoji odlišnost. Splynu s masou... Budu k nim patřit! Budou mě mít rádi!
Ale je tu Alysha! Ta lepší, dokonalejší! Ozval se další hlas. Jsou tu... všude kolem mě!
Nenávidím Alyshu! Přišla a smetla všechny mé sny! Jako by mě od ostatních oddělovala nějaká stěna! Horší než nenávist je lhostejnost. Pocit, že člověk už neexistuje. Zhypnotizovala celou třídu... Jak jsou naivní!
Alysha byla úžasná! To Jackquelin může za její smrt! Bylo to jako kdyby po mě šahaly... Ten nepříjemný pocit...
Smrt je možnost, jak uniknout, jak nemuset čelit životu, jeho lhostejnosti, jeho tíži, jeho úzkosti. Selhala jsem... Jen se lehce dotknout nezachytitelné smrti.
Tak to nebylo!!! Ty hlasy křičely... Nedalo se to poslouchat!
Nejsem mrtvá. Nedokázala jsem to. Zase jsem jednou prohrála...
Jaká škoda! Prosím! Zastavte to někdo! Jako by mi to trhalo hlavu na několik kousků...
Žiju. Žiju doopravdy! Už nepotřebuji smrt jako záchranu. Štěstí existuje. Alysha o mě říká, že jsem geniální děvče, že se příli podceňuji, říkala, že jsem přítelkyně, kterou už dlouho hledala Snažím se být tou Jackie, jakou mě chce mít. Pro ni bych byla schopná stát se kýmkoliv. Alysha mě naučila žít. Ty zvláštní chvíle strávené po jejím mají příchuť něčeho sladkého a zakázaného. Strávily jsme spolu i prázdniny. Bylo to nádherné léto. Život se mi nabízel ve vzácné skříňce.
Ale ten rok v srpnu odjela do Vendeé.
Psala jsem jí skoro každý den.
Ale od ní jen stručný dopis. Pozravy všem z Vendeé, kde trávím nádherné léto... NIC VÍC! Znovu křičel. Tentokrát jsem myslel, že mi opravdu vybuchne hlava. Ta ostrá bolet se mi zasekávala do hlavy jako střepy do rukou.
Chladný a zraňující vzkaz.
Bylo to příliš krásné, aby to vydrželo.
Zapomněla!
Vím, že Alysha bude stát vždy při mě. Slíbila mi, že bude mou nejlepší přítelkyní. Klidně bych objetovala život, jennom kdyby mi znovu a znovu opakovala: " Ale ty jsi moje přýtelkyně."
Bez Alyshy by nebyla nic! Dost už! Prosím ...
Nenávidím ji!
Od lásky k nenávisti to byl jen malý krůček.
Je osoba bez identity!
Vyděšená troska!
Uměla si najít někoho slabého a lehce ovlivnitělného!
Kdo je šílený?
JACKQUELIN! Ať ty hlasy přestanou! Ať přestanou!!! Moje princezna...
Ještě je čas odejít. Pohlédnout do tváře své protivnici a poprvé odejít z tohoto souboje jako vítěž. Nic z toho se nestalo! Nikdy nebyly přítelkyně!
Jackie říkala že byly! Chyba!
Znovu trávím všechem čas s Alyshou. Přespávám u ní doba v tom bytě plném zvláštní vůně. Dlouho do noci si šeptáme... Jako by se nikdy nic nestalo. Všechno vlastně byla moje vina. Dávámm jí těď všechno! Jen proto, abych slyšela, jak mi říká, že jsem pořád její nejlepší přítelkyně, člověk, který má pro ni největší význam, a to navždy.
Je pošahaná!
Ujetá!
Měla by znovu navštívit psychinu!
Ať už to přestane! Prosím!
Ten večer někdo Alyshu zabil! Jsem volná..
Zrůda! Slyšíš? Je to zrůda!
Mrštil jsem deníkem o zeď. Už se to nedalo poslouchat.. Hlasy utichly... Všechno to bylo v tom deníku.. Přitáhl jsem si kolena k hrudi a přemýšlel. Přemýšlel jsem na Jack. Nad tím, čím vším si musela projít... Nad tím, že někdo pořád ubližoval mé princezně... Z očí se mi začaly drát slzy...
