"Harry?" zašeptala jsem, když jsem se odtáhla od jeho sladkých rtů, které chutnaly po ovocném čaji.
"Ano?" Harryho oči se upřeně dívaly do těch mích.
"Víš, na deset hodin mám školu a jak asi víš, musím si jít domů pro věci a taky se převlíknout," oznámila jsem mu. Harryho obličej zesmutnil, ale nakonec souhlasil s tím, že mě odveze ke mně domů a potom i do školy. Za deset minut jsem byla oblečená zpátky do svých věcí a rozoučila jsem se s klukama. Na poslední chvíli se mi představili. Nasedla jsem k Harrymu do auta a on jel tak, jak jsem ho navigovala. Když jsme dojeli k nám do ulice, Harry mi nechtěl věřit, že bydlím tady. Pořád jsem mu opakovala, že ano. Vysadil mě před domem a já mu řekla, ať tady na mě počká, jenomže on nesouhlasil a šel se mnou dovnitř. Já jsem okamžitě vyběhla do patra ke mně do pokoje. Myslím, že si toho Harry ani nevšiml. Mé kroky mířily k místnosti s oblečením. Pro dnešek jsem chtěla zvolit něco elegantního, ale když venku začalo pršet, vzala jsem si tlustý svetr a kalhoty. Vlasy jsem nechala být takové jaké jsou. Nemělo cenu si je žehlit, když jsem věděla, že stejně pod náporem deště se mi zvlní a já budu vypadat jako ovce. Mezitím, co jsem si alespoň trochu snažila upravit obličej, Harry našel můj pokoj. Nemám nějak extra valký pokoj. Je to taková místnost, ve které se zdržuji jen miminálně. Pokoji dominovala velká sněhovně bílá postel. V jednom z rohů jsem měla bílý psací stůl a na něm namodralý notebook. Na celé jedné cene byly vyvěšené všechny moje celoživotní úspěchy, jak v malířství, tak i ve fotografii. Milovala jsem svůj svět. Harry si přečetl každou cenu, kterou jsem získala, každé primitivní ocenění. Každou výhru v soutěži. Pak se mě ale zeptal, co skrývám za druhými dveřmi. Řekla jsem mu, že mu to někdy ukážu. Za těmi dveřmi byl celý můj svět. Něco jako když Lucka našla ve skříni Narnii, já si svůj svět chránila za dveřmi, jako příšerky S.R.O.
Popadla jsem desky s výkresy a skycy, tašku a mohla jsem s Harrym jít. Venku pořád pršelo jako z konve a sníh pomalu miznul. Třeba zase napadne. Co by to byly Vánoce beze sněhu. Harry si to uhálněl ulicemi do centra Londýna, kde ležala známá umělecká škola. Nevím, jak věděl, že studuji právě tam, ale věděl to. Zastavil přímo před vchodem.
"V kolik tě mám vyzvednou?" zeptal se mě. Podívala jsem se mu do jeho opálově zelených očí. Okamžitě mě pohltily tak, že jsem chtěla celý den zůstat s ním a nepustit ho.
"To je dobré. Nevím, v kolik budu končit," řekla jsem a vtiskla mu jeden dlouhý polibek.
Rychlostí blesku jsem následně na to vyskočila z auta a utíkala do školy, abych nezmohla. Ještě než jsem vešla do tajemných chodeb, zamávala jsem Harrymu. Otevřela jsem velké dřevěné dveře a vešla dovnitř. Okamžitě mě pohltila náladala umění. Usmála jsem se a utíkala jsem po masitém schodišti do patra, kde jsem měla mít první hodinu kresby. Nebylo to nijak divné. Kreslila jsem ráda.
"Dobrý den," pozdravila jsem učitelala. Přistoupila jsem k jednomu ze stojanů a snížila ho úplně dolů. Tašku i s deskami jsem odhodila na zem a vzala si velkou desku, na který jsem přilepila papír. Z tašky jsem vytáhla krabičku s černými uhly a projistotu i gumu, kterou jsem už asi měsíc nepoužila.
"Tak, dneska vám dám volný prostor. Nakreslete postavu 1:1, máte na to hodinu," řekl učitel a všichni jsme se daly do práce. Vylovila jsem z tašky sluchátka a zapla mé oblíbené písničky. Zrovna mi hrála ' Heart on fire' . Uchopila jsem uhel a začala jsem maloval podle fantazie. Dlouhé hubenější nohy, na nich malinko plandavé tmavé kalhoty, vypracovaná hruď na níž se rýchovalo bílé upnuté tričko. Na krk jsem mu dala dva přívěšky. Obličej byl mírně protáhlý a měl kudrnatou kštici. Okamžitě jsem přestala kreslit a musela jsem se zasmát nad svým vlastním výtvorem. Sundala jsem papír a srulovala jsem ho a schovala si ho, že ho dokreslím doma v ateliéru. Vzala jsem si další a tentokrát jsem nakreslila jednoduchou postavu, oblečenou jen do kraťasů a trička. Bylo to poměrně jednoduché. Za hodinu jsem měla všechno hotové a dostala jsem za jedna.
