"S nikým nemluví." Slyšela jsem hlasy za dveřmi. Můj otec se bavil s matkou. O ničem nevěděli. Nic. Proč jsem odešla. Ani nevěděli, co chci udělat.
"Od té doby, co se vrátila je uzavřená ještě více. Viděla jsem, jak si balí věci a za celou dobu nic nesnědla. Příjde mi tak nějak divná," řekla moje matka.
"Přestanete se laskavě bavit o mě?" zakřičela jsem na ně přes dveře, doufajíc, že to slyšeli a dále pokračovala v balení věcí. Musela jsem pryč. Vypadnou ode všeho. Pryč z Londýna. Znovu začít nový život. Tentokrát už naposledy. Chytla jsem se na břicho.
"Neboj, spolu to zvládneme," zašeptala jsem. Nehodlala jsem jít na potrat nebo něco podobného. Nemohla jsem mu vzít život.
"Opravdu chceš odjet pryč?" Moje matka stála ve dveřích a dívala se na mě, jak si balím poslední věci.
"Ano chci. Je to nejlepší rozhodnutí jaké udělám. V New Yorku mi bude dobře. Mám tam byt, pamatuješ?" řekla jsem a snažila se pousmát. Chtěla jsem, aby to znělo přesvědčivě, aby mi uvěřila, že to myslím vážně a že se nic neděje.
"Doufám, že víš, co děláš," řekla a odešla pryč z mého pokoje. Teď jsem si mohla oddychnout.
Sedla jsem si na postel a podívala se na prázdný pokoj. Tolik vzpomínek. Tolik bolesti, smutku, pláče, prožité jenom v jednom pokoji. Minulost a přítomnost. Ošklivé vzpomínky... Černé myšlenky. Tolik věcí prožitých v tomhle pokoji.
"Jackie? Jsou tady, aby ti vzali krabice a ostatní věci," promluvit můj otec. Jenom jsem přikývla a nechala prostor stěhovákům, aby brali moje věci pryč.
Poslední věci, které zůstaly v mém pokoji byly dva kufry s počátečním oblečením a přepravka s Madly. Byla jsem přichystanák odchodu.
"Můžeme?" Vykoukl ke mě do pokoje otec a já přikývla. Vzal moje kufry a já brala jenom přepravku s Madly. Šla jsem dolů tím domem, ve kterém jsem vyrůstala. Plno vzpomínek. Najednou jsem vůbec nechtěla odjíždět pryč, ale tohle bylo pro mé dobro...
***********************************************************************
"Tak malinkej, tohle bude náš nový domov," řekla jsem, když jsem vstoupila do mého bytu v New Yorku. Zůstalo to tady tak, jak jsem to tehdy opustila. Tenhle byt byl můj. Mnou zařízený. Všechno byla moje práce. Vždy jsem chtěla bydlet sama. Vlastně, teď nebudu doma. Vešla jsem do mého ateliéru.
"Tady budeš mít pokojíček. Buď bude modrý nebo růžový. To časem uvidíme," řekla jsem a pohladila si bříško. Bytem se rozezněla známá melodie z mého mobilu. Šla jsem ke kabelce a vyndala z ní mobil. Podívala jsem se kdo volá a potom hovor přijala.
"Ahoj," pozdravila jsem ho.
"Jackie! Jak se máš?"
"Dobrý, jsem v New Yorku. Co ty?"
"Co děláš v New Yorku? Já? Super!"
"No, bydlím tady. Mám tu byt. Až Vám skončí turné, přijeď."
"Ty ses přestěhovala? To jsou mi novinky," zasmál se.
"Jo, musela jsem. Hele Nialle, co... on?"
"Hele, Jacks, je úplně mimo. Od tý doby, co jsi odešla je jako tělo bez duše. Prostě pořád říká, že nemá pro co žít. Prý plánoval vaši společnou budoucnost a tak. Ani řeč s ním nemůžeš hodit. Pořád je zavřenej u sebe v pokoji a hraje na kytaru. Naučil se na ni, když jsi odešla. Skládá písně. O tobě. Je z toho fakt špatný. Možná by ses měla vrátit," řekl.
"Nialle, já se nemůžu vrátit. Hele, řekni mu, že ěm t mrzí, ale že to bylo nejlepší rozhodnutí. Už to prostě nešlo. Musím končit. Pa," řekla jsem a típla hovor.
Když jsem od nich odešla, změnila jsem si číslo. Teď mám v kontaktech jenom ty, které potřebuji. Vytáhla jsem z kabelky můj tablet a zapla ho. Podívala jsem se na svůj twitter. Několik nových followers, tweet. Jako obvykle. Twitter jsem neměnila, ale věděla jsem, že mě pořád má follownutou a sleduje každý můj tweet.
@Harry_Styles: I still love u. @JacquelinneCartier xx
Jeho tweety jsem ignorovala tak jako každý jiný.
Povzdechla jsem si.
"Tvůj tatínek nám nedá pokoj," řekla jsem.
