Z pohledu Harryho :
Seděl jsem pořád na podlaze a nechal slzy zmáček mé tričko i kalhoty. Nechal jsem je kapat, protože jsem totální idiot, který vždy musí všechno posrat! Debile, debile, debile! Nadával jsem si v duchu. Proč musela přijít v tak nevhodnou chvíli. Nikdy bych holku nevyužil jen na to jedno, zas takový nejsem.
"Harry?" ozvalo se za mnou a stál tam Liam. Podíval jsem se na něho s ubrečenýma očima. Díval se na mě tak nějak… pohoršeně.
"Liame ono to není tak jak vypadá…" začal jsem na něho s roztřeseným hlasem mluvit. On mi pomohl na nohy a odvedl mě do obýváku na pohovku. Odešel do kuchyně a připravil mi silnou horkou čokoládu.
"Teď mi řekni, co to jako mělo znamenat," vystřelil na mě. Já se na něho jenom podíval a přikývl.
"Ono to není tak jak jsem to řekl. Ano, přiznávám. Prvně jsem chtěl, aby to byl úlet. Chápeš, jsem kluk a mám své… chutě, pokud by se tak dalo říct. Jenomže jak jsem ji viděl, jak si tenkrát na záchodech ubližovala, nějak se mi rozstvítilo v hlavě, že jí prostě musím pomoct. Vzal jsem ji ke mně domů a ona tam přespala. Bylo to dokonalé. Být s ní nějakou tu dobu. Potom jste dojely vy a ona viděla ty věci v těch novinách, Liame ona mi řekla všechno, co se jí stalo! Každý detail jejího života! Věřila mi a já to jednou debilní větou pokazil!" Položil jsem hrnek na stůl před pohovkou a hlavu si vložil do dlaní a vzlykal…
Pohled Jacqueline:
Mé stopy se ve sněhu ztrácely a já utíkala ulicemi do domu, ve kterém jsem bydlela společně s rodiči a Madly. S uclzenýma učima jsem otevřela dveře, vyzula si boty a utíkala k sobě do pokoje.
"Jacqueline?" ozvalo se, když jsem byla na chodbě, ale neotáčela jsem se. Věděla jsem, že to byla máma. Ignorovala jsem ji a domířila jsem si to ke svému cíly. Otevřela jsem v pokoji dveře do ateliéru a strhala posravu ze zdi. Nenávidím ho! Nenávidím ho! Nenávidím ho! Hrála mi v hlavě jen ta samá melodie. Svezla jsem se po zdi na zem, v rukách držíc papír s Harryho podobizny a brečela jsem. Celý papír jsem roztrhala na cucky a potom jsem ho spálila zapalovačem. Kousek po kousku. Popel z papírů jsem nechala být tam a pořád ubrečená, černá od řasenky, jsem zalehla do postele. Mobil, který jsem měla v kapse, jsem vytáhla a napsala dvě zprávy.
Bude lepší, když už se nikdy neuvidíme. Jacqueline.
Odeslala jsem ji Harrymu a druhou začala psát.
Hug me !
Dole v obýváku se ozvalo přijetí smsky a o pár minut později do mého pokoje vešla moje mamka.
"Zlatíčko, děje se něco?" zeptala se mě a sedla si ke mně na postel. Chytla mě za ruce. Brečela jsem jako malá holka, které někdo vzal panenku a utrhl jí hlavu. Nevím jak, ale mamka nějak vycítila, že mám zlomené srdce a lehla si za mnou do postele. Objímala mě a já plakala. Pořád dokola, než jsem usnula.
Ráno jsem se probudila na zvonení mého budíku. Love song. Musím to změnit. Pomyslela jsem si a hrabala se z postele. Můj pohled nepatrně zabloudil na zrcadlo. Znovu jsem v něm viděla tu zničenou dívku. Znovu byla smutná a vypadala velice nezdravě. Už na ni nebyl vidět ten upřímný úsměv nebo zářící oči. Změním se. Budu dokonalá. Pomyslela jsem si a odebrala se do koupelny. Dopřála jsem si sprchu. Musela jsem smýt ze sebe všechny Harryho dotyky. Po sprše jsem si omotala osušku kolem sebe a podívala se na sebe do zrcadla. Měla jsem příšerné kruhy pod očima, rozmazanou řasenku po celé tváři a narudlé oči od pláče. Vzala jsem navlhčené ubrousky a umyla si zbytky řasenky z mé tváře. Mezitím všechny zbylé kapky na mém těle se stihly vypařit. Na zubní kartáček jsem nanesla silnou vrstvu pasty a pořádně si vyčistila zuby. Vlasy jsem na rychlo vyfénovala a nechala je přírodně vlnité. Nalíčila jsem se a pod kruhy dala silný korektor, aby se mi je podařilo nějak odstranit. Vypadala jsem… normálně. Té dívce v zrcadle ale chyběl úsměv. Ten úsměv ti způsobovala jediná osoba… tuhle myšlenku jsme rychle vypařila z hlavy a šla se oblíknout. Spodní prádlo, obyčejné tričko a potiskem a k tomu ryfle. Obyčejné.
Vzala jsem tašku s věcmi a vypravila se do ústavu, kam chodím. Nebylo to daleko a pěšky jsem chodila ráda. Obula jsem si conversky, oblékla černý kabát a vyrazila. Začalo sněžit. Všude kolem mě procházely zamilované páry, držely se za ruce, šeptaly si vášnivé slůvka. Znovu mi bylo do breku. Přidala jsem na rychlosti své chůzea už jsem otevírala velké dveře. Akorát jsem dorazila do učebny fyziky, když začalo zvonit. Stihla jsem to tak tak. Usedla jsem do lavice a čekala na příchod profesorky. Neprobíraly jsme nic nového. Jen opakovaly čočky.
"Jacqueline, pak se stav u mě v kanceláři," řekla mikdyž odcházela pryč z hodiny. Jen jsem přikývla a neřešila to. Dějiny fotografování, angličtina, italština, kreslení. Konečně bylo vše za mnou a já se vydala do kabinetu fotografie, kde na mě čekala učitelka.
Nebyla tam sama. Seděla tam ještě nějaká brunetka, kterou jsem neznala.
"Dobrý den," pozdravila jsem. Učitelka mi pokynula, abych si sedla vedle ní.
"Jackie, tohle je Rose. Je taky zapojena do toho celoročního projektu," řekla. Okamžitě jsem si vzpomněla na to, co jsem před pár dny slíbila.
"Já už ten projekt dělat nechci," řekla jsem jí. Podívala se na mě tím jejím pohledem a já věděla, že nemám cenu to vrítit zpátky. Začala mi říkat, že Rose se věnuje návrhářství. Aha, tak proto ji neznám. Řekla jsem si v duchu. Rose byla milá a sympatická. Nebyla zrovna moc vysoká, její výška byla tak akorát. Záplava hnědých vlasů dosahovala po lopatky. Nevím, jaké má oči. Nedívala jsem se na ni, ale věděla jsem, že ona má pro módu cit. Byla jiná než já nebo ostatní. Možná byla dokonalá.
