VLČÍ KREV I.

PROLOG

Běžela, jak nejrychleji dokázala, ale věděla, že tomu nedokáže unikat nadlouho. Svaly již měla unavené a bylo jen otázkou času, kdy ji přestanou poslouchat. Za sebou stále slyšela ten těžký a přerývavý dech, který se od začátku jejího pronásledování neměnil. Bála se - to je slabé slovo - byla vyděšená k smrti. Obávala se ohlédnout za tím, co by mohlo být v temnotě. Rodiče jí říkali, že nemá chodit od Paige domů přes park a ještě k tomu v noci, ale byla to ta nejkratší cesta a ona už vážně chtěla být doma, zalezlá ve své pohodlné posteli.
A pak se to stalo. Nohy jí selhaly, zakopla a svalila se na chodník. To, co ji pronásledovalo, zpomalilo a začalo ji obcházet v kruzích. Jako když se šelma připravuje k útoku. Zvedla hlavu a zadívala se přímo do černých očí. Srdce se jí zastavilo. Nebyla připravená čelit útoku. Bylo však pozdě, neměla kam utéct. Zvíře si asi uvědomilo to samé, ohrnulo pysky do jakéhosi úšklebku, naposledy na ni upřelo svůj pohled a ona v těch bezedných očích uviděla, co? Obavu? Naději? A poté zaútočilo.
Její zděšený, mučivě bolestný výkřik se rozléhal nocí, ale nikdo jí nepřispěchal na pomoc. Bolest byla tak nesnesitelná, tak sžíravá, že po několika hlubokých kousancích ztratila vědomí. Její hlas utichl. Zvíře povolilo sevření a o několik kroků ustoupilo. Pozorovalo tu dívku s havraními vlasy a bledou pletí, jakoby se zahanbením. Proč zrovna ona se musela v tom parku ukázat? Obešlo její zkrvavené tělo kolem dokola, aby si zapamatovalo její pach, poté se otočilo a odběhlo pryč. Dívka sebou ještě několikrát cukla, bolest ji spalovala, ale pak se náhle uklidnila. Její dech se ustálil, její srdce už zase klidně bilo a bolest, která hrozila, že ji zničí, se bůhví kam vytratila.
Byla natolik vyčerpaná a šokovaná, že ani nevnímala dvě silné ruce, které ji opatrně zvedly z mokrého a studeného chodníku do teplé náruče. Dech a tlukot srdce ji uklidnil natolik, že navzdory bolestem se propadla do temnoty.
„Postarám se o tebe..." zazněl nad ní hluboký mužský hlas a na tváři ucítila něčí prsty.

Probudila se s leknutím, se snahou nabrat více vzduchu do plic, a když otevřela oči, zjistila, že se dívá z okna svého pokoje na podzimem poznamenanou zahradu. Velký ořešák ztratil už většinu ze své mohutné koruny a ten nepatrný zbytek, který mu zůstal, dával svou tmavě hnědou barvou jasně najevo, že už tam taky dlouho nebude. Zahradní nábytek byl deštěm celý navlhlý a tráva byla tak pošlapaná, že se nemusela ani sekat. Audrey spadla po zádech do měkounké postele a přikryla si tvář peřinou. Voněla po vanilce, její oblíbené. Ten hlas, ten dotek... Už dlouho neměla tak podivný a hlavně živý sen. Co se jí to vlastně zdálo? Utíkala parkem a něco ji pronásledovalo, něco velkého... Zakopla a ono ji to dostihlo. Zakouslo se to do ní a... zdusila svůj výkřik peřinou. To přeci nebyl sen, stalo se to, stalo se to včera večer! Peřina okamžitě odletěla na podlahu a ona se vymrštila do sedu. Její chodidla se téměř nedotkla koberce a už mířila k velkému zrcadlu na druhé straně pokoje. Pokousalo mě to, vím to, strašně moc to bolelo! Roztřesenými prsty si přetáhla přes hlavu triko s Bambim a natočila se k zrcadlu tak, aby si mohla prohlédnout svá záda. Vypadala v pořádku. Zamyšleně dala ruce v bok a vykřikla bolestí, která jí vystřelila z pravé strany jako namydlený blesk. Co to sakra je?! Zadívala se na místo, kde měla ještě před chvílí položenou dlaň a skousnutím dolního rtu potlačila další výkřik. Po pravém boku se jí táhl tmavě růžový otisk zvířecích zubů, tak velký, že by se do něj vešla celá ruka. Co se mi to vlastně stalo? Jak jsem se dostala domů? A pak jí to došlo.
Ten hlas... Majitel toho hlasu ji sem musel v noci přinést. Ale jak ji našel? Když křičela, nikdo se neobjevil, zůstala na pospas tomu velkému chlupatému monstru, které do ní zabořilo své ostré a dlouhé tesáky. Cítila je všude a bolest ji celou prostoupila, byla úplně v každé buňce jejího těla. Myslela si, že zemře, tak jak je možné, že se ocitla zpět doma, ve svém pokoji, ve své posteli? V hlavě měla strašný zmatek, nevěděla, co si o celé věci myslet. Bylo to tak, tak nereálné. Opřela se o kolena, zahleděla se na svá lýtka. I na nich byly znatelné narůžovělé otisky, které dokonce našla i na zadní straně stehen. Byly bledé, hodně bledé, ale přesto na její až moc světlé kůži patrné. Jak mohly tak vyblednout? Musela jsem přece strašně krvácet, musela jsem mít kůži i svaly naprosto potrhané. Jakto, že se to tak rychle zahojilo?
„Audrey? Jsi doma?" ozval se za dveřmi matčin zvědavý hlas. Aniž by čekala na odpověď, vzala za kliku. Audrey se vrhla k posteli a než za sebou matka dveře zavřela, jak měla ve zvyku, už byla bezpečně schovaná před jejím ostřížím zrakem pod nadýchanou peřinou.
„Jasně, že jsem doma, mami, proč bych nebyla?"
„To já jen tak. Včera jsme tě neslyšeli přijít, a když jsme v jedenáct volali Paige, ať už tě pošle domů, řekla nám, že už jsi před půlhodinou odešla. Kde si se tak zdržela? Čekali jsme na tebe s otcem až do jedné do rána!"
„Ale to jste nemuseli. Já jsem se jen chtěla projít, víš? Tak jsem to vzala trochu oklikou, bylo moc hezky..."
„Vždyť pršelo!" řekla matka. „Mohla jsi nastydnout!"
„Mami, klid, jsem v pohodě," začala ji dcera utěšovat a přitom se děsila její další otázky.
„A kdy jsi tedy přišla domů?"
Co jí teď řeknu? Rychle si něco vymysli Audrey.
„Kolem tři čtvrtě na dvě? Přesně nevím, byla jsem moc utahaná, tak jsem se na hodinky nedívala."
„A nešla jsi náhodou přes park?"
„Ne, nešla. Říkalas mi, ať tudy nechodím." Matce se viditelně ulevilo. „A proč se ptáš?"
„Proč se ptám? Dnes ráno tam nějací důchodci, kteří šli krmit holubi, našli v křoví tělo nějakého neznámého muže." Nedořekla a rozplakala se.
„A co, mami? Co se stalo?" Audrey začala matce zlehka třást rameny.
„No, byl mrtvý."
„Mrtvý?!"
„Roztrhalo ho nějaké zvíře, jinak nic nevím,"odpověděla žena, která byla naprosto stejná, jako její dcera, ty samé havraní vlasy, ta samá, jako sníh bílá pleť. „Nedívala jsem se na zprávy, možná to tam bude. Můžeme se na ně podívat po snídani, jestli chceš."
Audrey se na matku usmála, a počkala, až vyjde z jejího pokoje. Nebylo těžké vybrat si oblečení, které zakryje co možná nejvíce nahé kůže, byl podzim. Nakonec si oblékla hnědý svetr a volné tepláky, vlasy stáhla do vysokého ohonu a vydala se za rodiči do jídelny.
„Tak tady ji máme," zvolal zvesela pan Peyton a vlepil své dceři mlaskavou pusu na čelo. „Jsem rád, že žiješ, zlato."
„Ehm, díky tati." Usmála se na něj a posadila se na své obvyklé místo po jeho pravici.
„Klidně už můžeš začít jíst, Audrey. Nečekej na nás, vidím ti na očích, jak strašně velký máš hlad. Tak se do toho pusť, já ještě dodělám nějaké lívance a připojím se k vám dvěma," obdařila paní Peytonová svou dceru úsměvem a pokynula jí k téměř přetékajícímu stolu. Audrey měla doopravdy neuvěřitelný hlad. Dokud si nesedla za stůl, nebyla si toho vůbec vědoma, ale jak se tak dívala na ty talíře plné voňavého jídla, cítila, jak se jí žaludek nadšeně kroutí a prosí o něco dobrého k snědku.
„Díky, mami," oplatila jí úsměv a sáhla po talíři s do křupava propečenou slaninou. Voněla naprosto báječně a Audrey si na talíř nandala téměř polovinu. Jakmile ji měla před sebou, přidala několik palačinek, dva rozkrájené pomeranče a tři volská oka. Očima zabloudila k otci sedícímu hned na vedlejší židli a zjistila, že na ni zírá s otevřenou pusou. „Co je?" zeptala se ho zcela nevině.
„Jsi si jistá, že to všechno dokážeš sníst?" odpověděl jí s nejistotou v hlase.
„Jasně, proč ne?" přišla hned s odpovědí Audrey a zaměřila se na svou porci. Talíř téměř přetékal, a kdyby měl švy, praskal by v nich. Vše se mísilo se vším a vznikla tak pyramida ze snídaňového menu.
„Tak tedy dobrou chuť," uchechtl se otec nad onou záhadnou stavbou a jal se spořádat svou skromnou porci.
„Dobrou," přitakala jeho sousedka a vzala do ruky vidličku a nůž. Začala lovit zespod slaninu, aniž by při tom zbourala celou pochoutkovou budovu. Jakmile se zmocnila jednoho proužku křupavé slaniny, po tváři se jí roztáhl široký úsměv a ten jí vydržel, dokud nespořádala vše, co na talíři měla. Její rodiče jen nechápavě zírali na to, jak se jejich dcera cpe jako by měsíce nic nejedla.
Utřela si koutky ubrouskem a opřela se do židle. Až teď si všimla překvapených rodičů.
„Co je?" zeptala se jich nechápavě.
„Odkdy tak jíš?" odpověděla na otázku otázkou matka.
„Nevím," pokrčila Audrey rameny.
„Ty nevíš?" přišel s odpovědí-otázkou otec. „Nejsi těhotná, že ne."
„Cože! Tak to tedy určitě nejsem, to mi věřte," téměř vyprskla odpověď. Rodiče jen uvolnili strnulá ramena. „Pustíme si teda ty zprávy?" obrátila se Audrey na matku. Ta nadšeně přikývla a přiskočila k televizi, aby ji zapnula. Po chvíli se objevil na obrazovce postarší muž v černém pruhovaném saku a promluvil hlubokým a koncovky polykajícím hlasem:
„Dnes ráno bylo v parku města Heart Valley, nalezeno tělo mrtvého muže. Jeho identita zatím není známa, místo činu stále prošetřuje policie. Víme jen tolik, že muž byl brutálně zavražděn divokým zvířetem. Na jeho těle byly nalezeny otisky zubů, které muži pronikly hluboko do masa a téměř celého ho rozcupovaly.
Podle slov odborníka, který tělo prohledal, k incidentu došlo mezi jedenáctou a jednou hodinou. Více informací najdete na našich webových stránkách..." Audrey už mužova slova nezajímala. Zírala na jeho svraštělou tvář a v hlavě jí to šrotovalo.
Ten muž zemřel předtím, nebo až potom, co mě to zvíře napadlo? Jak je možné, že já žiju a on ne? Co mě to vlastně včera pronásledovalo? Jak to vypadalo?
Zvedla se od stolu a šla odnést nádobí do myčky.
„Kam jdeš, Audrey?" zeptala se starostlivě matka.
„Já? Do pokoje."
„Chtěli jsme přeci jet za tetou a strýčkem."
„Není mi moc dobře, myslíš, že bych mohla zůstat doma?"
„No, ještě se domluvíme, ano? Jedeme stejně až po obědě, tak třeba se ti udělá dobře," snažila se ji obměkčit matka. Audrey přikývla na souhlas a vyšla do druhého patra, kde za sebou rychle zavřela dveře a svezla se po nich na zem.
„Co se to kruci včera v noci stalo! Jak to, že nejsem mrtvá! Měla bych být mrtvá! Měla bych být roztrhaná na kusy stejně jako ten chlap! Jak to, že jsem tady?!" rozplakala se a složila si hlavu do dlaní. Cítila se strašně mizerně. Chtěla to pochopit, chtěla se dozvědět, proč přežila, a hlavně chtěla vědět, co ji to vlastně napadlo za zvíře. Jediné, co si dokázala vybavit, byly ty temné oči. Tak temné, že by se v nich člověk brzy ztratil.
Musím na to celé zapomenout. Musím zapomenout. ZAPOMENOUT!
Zalezla zpět do voňavé postele a zavřela oči. Když ji před obědem šel otec vzbudit, aby se jí zeptal, jak se cítí, už dlouho tvrdě spala. Nakonec odjeli ke strýci a tetě sami a Audrey nechali doma.
„Asi nějaká viróza," pronesla paní Peytonová ke svému muži, když opouštěli pozemek.

„Asi," přitakal její muž. Audrey prospala celý den, a když se její rodiče o půl dvanácté vrátili do domu, jejich dcera stále spala. Nevěděli, jestli něco snědla a tak jen pokrčili rameny a šli si lehnout. Přeci ji nebudou budit, když se necítí dobře, ještě by jim vyčinila. Nikoho z nich nenapadlo, dokonce ani samotnou Audrey, která byla ponořená ve snu plném černých očí, že se v jejím těle odehrává něco mimořádného. Něco, co jí navždy změní celý život.

Zdravím Vás všechny, kteří jste dočetli až sem. Vím, že toto je něco úplně jiného, než co píšeme s Bris, a já jsem vážně dlouho přemýšlela nad tím, jestli to sem vůbec dám, ale nakonec jsem si řekla že ano. Přeci nenechám Audrein příběh nepřečtený!!!
Rozhodla jsem se ale, že budu kapitoly přidávat každý pátek (kdybych třeba jednou zapomněla, tak se omlouvám), abych nezacláněla Fyn a jejímu příběhu, a budu strašně ráda, když se Vám to bude líbit.

Katrinity