VLČÍ KREV I.

PRAVDA 2.část

  „Jaký by ale měla Eve motiv? Proč by to všechno udělala?" Audrey se na Isaaca vyděšeně zadívala.
„Ty mi nevěříš?" hlesla.
„Ne, že bych ti nevěřil, ale slyšíš, jak neuvěřitelně to zní. Já prostě nevím, čemu věřit."
„Ale Isaacu, snad si nemyslíš..." zkusil to Noah.
„Říkám, že nevím, co si mám myslet!" zahřměl Isaac a postavil se. Chtěl ještě něco dodat, když v hale bouchly dveře a ozval se Nathanův hluboký hlas.
„Počkejte, my víme, kdo to udělal."
„No konečně!" vydechl Noah a uvolnil se. V místnosti se objevil Nathan s Oliverem a oba dva vypadali, jakoby celou noc nespali.
„Máme výsledky testů srsti." Vyhrkl Oliver a skácel se do nejbližšího křesla.
„Srsti?" podivil se Isaac. Dvojice jen znaveně přikývla a vysvětlování se ujal Oliver.
„Víš, když přijel šerif s tím, že musí prohledat náš pozemek, vyslal jsi s ním a jeho chlapy nás. Šli jsme všichni, až na Eve, která najednou nebyla k sehnání. Už to mi bylo divné, a když jsme se vrátili, potvrdil mé obavy i Nathan. Nebylo to nic vážného, jen jsme si řekli, jak je divné, že Eve nikde není a pak se objevila na prahu s tím, že si foukala hlavu a nikoho z nás neslyšela ji volat. Když pak Nathan s Audrey našli tělo té dívky a Eve udělala, že je jí nevolno a odešla, všiml jsem si několika tmavých chlupů. Měly stejnou barvu, jako Eviina srst a tak jsem ji vzal. Víš přeci, jak zvědavý dokážu být." Isaac jen němě přikývl. „Vzal jsem tedy těch několik vzorků a schoval si je do jedné z ampulek, které nosím pořád s sebou. Poté jsem tu barvu porovnal s barvou Eviiných vlasů a byl jsem si téměř jistý, že jde o ten samý odstín. Svěřil jsem se s tím Nathanovi a ten mi řekl, že musíme získat pár Eviiných vlasů, abychom mohli provést testy, které by buďto ukázaly, že se to neshoduje, nebo by hlásily shodu.
Vlasy jsme získali snadno. Když jsme byli ve městě, všiml jsem si, že má Eve spoustu svých vlasů vypadaných a zachycených na svetru a tak jsem jí je prostě sesbíral a nechal si je. Pak jsme s Nathanem celou noc dělali různé testy a máme výsledek."
„A jaký?" chtěl vědět Isaac.
„Udělala to Eve." Řekl chladně Nathan a Isaac se omluvně otočil k Audrey.
„Moc se omlouvám, že jsem ti nevěřil. Víš, já znám Eve už tolik let a nechtělo se mi věřit, že je tak..."
„Pošahaná?" zkusil to Noah a Isaac přikývl.
„Teď můžeš pokračovat ve svém vyprávění."
„Dobře. Zeptala jsem se jí, proč to všechno dělala a ona mi řekla, že zprvu šlo o pomstu za to, že jsem najednou byla středem pozornosti já a ne ona. Poté řekla, že je to kvůli Nathanovi." Ten strnul.
„Kvůli mně?"
„Ano, ale to jen tak plácla, byla do tebe celou tu dobu strašně zamilovaná a zřejmě si to všechno vyložila špatně. A Nakonec mi řekla, že ji to začalo bavit. Ten pocit, který měla, když zabíjela ty lidi, byl prý nepřekonatelný. To, jak se na ni dívali a věděli, že zemřou, že jí nikdy neuniknou. Jen pouhá vzpomínka na to ji neuvěřitelně vzrušovala.
Když jsem jí řekla, že za to bude potrestaná a že budeš zuřit, až se to dozvíš, Isaacu, tak se zasmála a odpověděla, že se to nikdy nenajdeš, protože odchází ze smečky a utíká s Johnem. Pak mě někdo uhodil ze strany do hlavy, asi John." Dopověděla a sáhla si na poraněný spánek, který se hojil neuvěřitelně pomalu. „Au, to bolí!" sykla. „Proč se mi to ještě nezahojilo, když už to musí být několik hodin?" zeptala se Isaaca, který měl u nohou otevřenou lékárničku.
„To netuším, pravděpodobně měl John nějakou látku, která potlačuje tvé zrychlené hojení, za drápy. Jinak to nedokážu vysvětlit. Zatahuje se ti to, jen to bude trvat o něco déle a je dost možné, že ti na tváři zůstane jizva."
„Jizva? Aha. No co. Hlavně, ať už to přestane bolet." Zareagovala na jeho slova Audrey a opřela se do polštářů.