VLČÍ KREV I.

WOLF'S LOT 1.část

Obyvatele velkého cihlového domu probudilo ranní slunce. Isaac si nasadil na nos brýle, stejně tak Oliver ve vedlejším pokoji. Adam probudil polibkem Piper, Noah se na sebe zašklebil do zrcadla, Mason si promnul oči pěstmi, Eve sáhla po své tažce se šminkami, Nathan si natáhl kalhoty a Audrey si protáhla své rozbolavěné tělo. Jakmile byli všichni naprosto vzhůru, jejich myšlenky se začaly ubírat jedním směrem. K jídlu.
„Tady to ale voní," zajásala Audrey, když vešla do jídelny a do nosu ji uhodila pronikavá vůně slaniny, lívanců a míchaných vajec.
„To máš tedy pravdu," ozval se za ní Noah a přátelsky ji poplácal po zmožených zádech. „Jak se cítíš? Máš hlad vlčice?"
„Obrovský!"
„Tak to je dobře, udělala jsem toho dneska obzvlášť hodně, ale lednice je prázdná a my potřebujeme jíst. Budeme muset jet doplnit zásoby," ozvala se od plotny Piper, která vypadala i v zástěře jako hollywoodská herečka.
„Doplnit zásoby? Už zase došlo jídlo?" zeptal se ze dveří Nathan a podíval se na Isaaca sedícího u stolu. „Kdo pojede tentokrát?"
„Piper, Adam a Audrey. Chci, aby si prohlédla město a seznámila se s tím, jak to tam chodí. Doufám, že nejsi proti, Audrey."
„Ne, pojedu ráda," řekla a postavila se ke stolu. „Je jedno, kam si sednu? Nebo máte nějaký zasedací pořádek."
„Je to jedno, sedni si, kam chceš, ale tamta židle," řekl Noah a ukázal na místo kde onoho večera, kdy Audrey přijela, seděla Eve, „tam bych si být tebou nesedal."
„Fajn," přikývla a posadila se na místo, na kterém už seděla.
Během pár minut už byla všechna místa, až na jedno, které patřilo Piper, obsazená a všichni nedočkavě čekali na výtvor kulinářských dovedností členky smečky.
„Už se to nese," zazpívala a začala pokládat vrchovaté talíře na stůl. „Přeji vám všem dobrou chuť." A jako na povel, se všichni pustili do jídla. 
Když dojedli a sklidili ze stolu, Isaac se zvednul a opřel se dlaněmi o stůl. „Tak jo, Adame, vezmi holky a vyjeďte co nejdřív.
Hlavně dávejte na Audrey pozor, nechci, aby se jí něco stalo."
„Neboj se, my se o ni postaráme." Odpověděl Adam a Piper přikývla.
„Mason s Noahem se dnes postarají o nádobí. Jste na řadě."
„Tak jo," zamumlal Noah a sklopil hlavu.
„Oliver, Nathan a já, musíme taky něco zařídit. Tak se pusťme do práce, ať je to co nejdříve za námi." Na to se všichni zvedli a postupně vyšli z místnosti. Nakonec tam zůstal jen Nathan a Isaac.
„Nemohl bych jet taky?" zeptal se Nathan prosebně.
„Ne, to bys nemohl." Odbyl ho Alfa.
„Proč?" zareagoval překvapeně Nathan.
„Ona se musí naučit žít a spolupracovat se všemi členy smečky, Nathane. Nemůžeš jí pořád stát za zády a čekat, až spadne, abys ji mohl zvednout. Je to dospělá mladá žena, která se o sebe musí postarat sama." Nathan se na něj zdrceně zadíval, otočil se na patě a vyšel do prázdné chodby.

„Jste připoutané?" ujistil se asi po padesáté Adam a když obě pasažérky energicky zakývaly hlavou, což u obou vyvolalo záchvat smíchu, sešlápl plyn a auto se rozjelo po příjezdové cestě k silnici.
„Pojedeme dlouho?" zajímala se Audrey.
„Ne, je to jen čtvrt hodiny, ani ne. Stačí, když vyjedeme z lesa a pak už je to kousek." Odpověděla Piper. Audrey se nadšeně zasmála a zadívala se z okénka, jak kolem nich ubíhá les a pomalu řídne.
„Jsme tady!" zajásal Adam, když auto minulo tabuli s nápisem Wolf's Lot.
„Vlčí?"
„Jo, dřív tu byla velká populace vlků, ale protože zahubili téměř všechen dobytek a zabili několik lidí, místní je začali stopovat a střílet. Teď už tady žádní vlci nejsou, tedy ne úplně." Řekla Piper a ušklíbla se. To už přijížděli na malé, ale malebné náměstí.
„Tak jo, vystupovat!" zavelel Adam a za chvíli už všichni stáli na chodníku a pročítali dlouhý seznam.
„Toho je," povzdechla si Audrey a Piper se na ni usmála.
„Neboj, rozdělíme se a za chvíli budeme mít vše, co potřebujeme."
„Ne, rozdělovat se nebudeme!" prohlásil Adam a obě ženy se na něj podívaly. „Slyšely jste Isaaca, žádné rozdělování nebude."
Přešli přes náměstí do malé samoobsluhy a cestou si Piper s Audrey povídaly. Piper zajímalo tolik věcí. Jaký vztah měla Audrey s rodiči, kolik měla přátel, co ji ve škole bavilo, jaké filmy má ráda, jakou hudbu poslouchá. Když odnesli nákupní tašky do auta a Adam řekl, že se musí stavit pro něco do železářství, tak všichni zamířili jeho směrem.
„Počkejte tady," řekl Adam a vešel do prodejny.
„Tak, a teď závažnější a mnohem zábavnější otázky," zachichotala se Piper. „Co kluci?"
„Kluci?"
„Jo, kolik jsi jich měla, jaké se ti líbí typy, znáš to."
„No, měla jsem asi dva nebo tři. S tím prvním jsme se spíš hodně bavili. A nemyslím si, že bych měla nějaký určitý typ, který se mi líbí."
„Ale prosím tě, každý má nějaký typ, který preferuje. Vyzkoušíme to. Tady je spousta kluků, tak proč si neříct, který z nich se ti líbí a který ne?"
„Tak jo," řekla Audrey a plaše se usmála.
„ Co tamten?" zeptala se Piper a ukázala na téměř dvoumetrového anorektického teenagera, který se opíral o strom a odhazoval si z čela přerostlou ofinu.
„Tak ten se mi rozhodně nelíbí, fuj!"
„To jsem ráda, mě přijde děsně nechutný a slizký."
„Zkus dalšího." Vybídla ji Audrey.
„Tak dobře, dám si obzvlášť záležet." Chvíli se rozhlížela kolem sebe a po náměstí, když se zarazila a široce usmála. „Máme tady vítěze!" prohlásila a ukázala na vyvoleného prstem. Audrey se otočila a zadívala se směrem, který určoval přítelčin prst. Vysoký, svalnatý muž s blonďatými na krátko zastřiženými vlasy, které se mu na koncích kroutily, na ni upřel svůj pronikavě modrý pohled a Audrey strnula strachy. Bruce.
Bruce přimhouřil oči prosti slunci, a jakmile poznal tu dívku, která se na něj tak vyděšeně dívala, zacukaly mu koutky.
„Audrey!" zavolal na ni, zamával a rozběhl se jejím směrem.
„Musím zmizet, promiň!" křikla Audrey na Piper, otočila se a dala se do rychlého běhu. Piper vteřinu nechápala, o co jde, ale jakmile si všimla onoho muže, na kterého ukazovala, a který běžel jejím směrem, vše jí došlo. Ona ho zná! Jakmile došla k takovému zjištění, rozběhla se za svou mladou přítelkyní a během svižného tempa, které nasadila, vytáhla z kapsy mobil a vytočila Adamovo číslo. Vzal to na první zavonění.
„Co je?"
„Honem, dělej, Audrey utekla, nějaký chlap ji poznal na ulici a začal ji pronásledovat."
„Blonďák, svalnatý, vyšší než já?" zeptal se Adam.
„Jo, to je on!"
„Právě tudy proběh, najdi Audrey, já se postarám o něj, pak vás najdu!" A zavěsil.
Piper se zastavila a natáhla do nosu okolní pachy. Netrvalo jí to ani pět vteřin a zachytila Audreyinu vanilkovou vůni. Otevřela oči a dala se jejím směrem.
Adam mezitím vyběhl z železářství a pustil se za tím mužem, jehož popis dostal.
„Hej, zastav se!" zahulákal na něj a on se kupodivu zastavil.
„Co se děje?" zeptal se Adama.
„Jé, omlouvám se, přišlo mi, že jste někdo koho znám. Pardon, že jsem na vás tak zařval." Začal se omlouvat Adam.
Zmatený Bruce se chytil za hlavu a projel si prsty vlasy. „To je dobrý, kámo. Taky mi přišlo, že jsem zahlédl někoho, koho znám. Asi jsem se splet." Otočil se a odešel na druhou stranu.
„Tak to bychom měli," zamručel Adam a zavolal Piper: „Kde jste? Máš ji?"
„Jo, mám, ale musíš sem okamžitě přijít, začala se měnit, nevím, co mám dělat!"
„V klidu, hlavně v klidu, Piper. Řekni mi, kde jste, alespoň přibližně."
„Já, já nevím. Když jsem ji sledovala, proběhla jsem kolem rybářského obchodu, ale víc nevím. Prosím tě hlavně rychle přijď!" zavzlykala vystrašeně do telefonu.
„Neboj, za chvíli jsem tam!" odpověděl a zavěsil.
„Za chvíli tu bude, všechno bude v pořádku, hlavně zhluboka dýchej a snaž se uklidnit," promluvila Piper k Audrey, která ze sebe strhla kabát a zhroutila se na kolena. „Všechno bude v pořádku."
Neuplynulo ani pět minut a v malé stísněné uličce se objevil Adam.
„Jsem tady, kde je Audrey!" Jakmile si všiml dívky, která se polonahá kroutila v bolestech na mokré silnici, přistoupil k ní blíž a chtěl promluvit, když vtom mu zazvonil telefon. „Haló?!"
„Adame, co se to sakra děje?! Nathan tu přechází jako tygr v kleci a tvrdí, že se s Audrey něco děje. Stalo se něco?"
„Isaacu, Audrey se začala měnit."
„Cože se začala?! Nathane, ne, zůstaň tady, opovaž se vyběhnout z těch dveří... Nathane!" Chvíli bylo na druhé straně ticho. „Nathan se proměnil a řekl bych, že je na cestě k vám. Pomozte Audrey s přeměnou, Nathan se o ni postará."
„Dobře."
Dívka se dostávala v proměně stále dále. Končetiny se jí začaly rovnat pod tělo, páteř se jí protáhla, stejně tak i čelisti a s posledním výkřikem té strašné bolesti, stál před Adamem a Piper vlk s krémovou srstí.
„Hlavně zůstaň tady a počkej na Nathana," prosil vlka Adam a ten místo odpovědi zakňučel. Poté nastražil uši, narovnal se a zahleděl se ke konci ulice. Během několika vteřin, tam zastavil velký černý vlk a prohlédl si tu zajímavou trojici. Pohodil hlavou a Audrey k němu plaše přiběhla. Zadívala se mu do bezedných očí a poté oba, jako jeden vyrazili ulicí pryč z města. Probíhali těmi nejzapadlejšími a nejnepoužívanějšími uličkami, ale přeci se nedokázali vyhnout zraku všech. Spatřil je majitel obchodu s rybářskými potřebami, který zrovna leštil okna krámu. Jakmile se kolem jeho krámu prohnali dva obrovští vlci, zvedl telefon a zavolal na policii. Vyžádal si šerifa.
„Tady šerif," ozvalo se z druhého konce drátu.
„Zdravim, já mám vobchod s rybářskýma věcma a před několika minutama mi tu proběhli dva vlci. Musíme je zastřelit, nebo nás ty bestie sežerou. Víte, jak to kdysi dopadlo!"
„Uklidněte se prosím vás. To, že se objevili vlci ve městě a uprostřed dne, je více než nepravděpodobné, přesto však pro váš vnitřní klid vyvěsíme plakáty s varováním. Předevčírem mi sem přišel farář a říkal, že mu nějaký chlapík při zpovědi řekl, že našel stopy větší než psí.
Vypadá to, že se nám tu usídlilo pár vlků a to je jen dobře, vždyť se to tady po nich ksakru jmenuje.
Heleď te, pane, dokud nikoho nezabijou, tak to nebudeme nijak hrotit, dobře? Nechceme mít přeci na krku ochránce zvířat. I tak děkujeme za informaci. Přeji pěkný den." A zavěsil.