VLČÍ KREV I.

DALŠÍ 3.část

„Doufám, že jste našli, co jste potřebovali." Pronesl Isaac mezi dveřmi k šerifovi, který se na něj ostražitě díval.
„Jo, myslím, že máme všechno. Kdyby se náhodou ještě něco objevilo, myslím něco nového ve vyšetřování, tak vám dáme vědět." Odpověděl šerif, rozloučil se s panem Canavarem, otočil se a vydal se ke svému autu, ve kterém na zadním sedadle spal stále otřesený Buck. Šerif se svým přítelem zůstali na pozemku smečky ze všech nejdéle. Isaac po panu Denversovi požadoval shrnutí všeho, co se za ten den na jeho pozemku událo a tak šerifovi nezbylo nic jiného, než se podvolit jeho přání a vše mu vypovědět. Nevynechal nic, dokonce ani to, jak upadl a svalil se do smradlavé kaluže. Jakmile skončil, propustil ho Isaac a šerif s Buckem opustili ve služebním autě teritorium smečky.
Když se za šerifem zavřely dveře, nahrnula se celá smečka - i s ospale vypadající Eve, která nejspíše celý incident s šerifem prospala - do vstupní haly a začala jednat.
„Co přesně jste v tom lese viděli?" zeptal se Mason, který seděl na posledním schodě a opíral si bradu o dlaně.
„Toho králíka, co jsem ho měla chytit, ale já se ho ani nedotkla a přesto tam ležel zabitý." Řekla Audrey přiškrceně.
„Mohlo ho zabít kterékoli jiné zvíře!" namítl Adam a opřel se o futra dveří, které vedly do společenské místnosti s krbem.
„Tohle byla čistá vlčí práce, Adame." Pronesl ledově klidný Nathan. „A řekl bych, že vím, jak to asi vypadá."
„To by stačilo!" vložil se do debaty Isaac. „Stejně bychom to měli prošetřit, abychom se ujistili, že to byla vlkodlačí práce. Rozdělíme se a každá skupina se bude blížit k bažinám z jiné strany. Třeba tak něco najdeme. Kdybyste vážně něco našli, volejte!"
Skupiny byly rozděleny následovně: Adam a Eve, Mason a Oliver, Piper a Noah, Isaac šel sám, a Nathan s Audrey. Každá skupina se přesně jak Alfa řekl, vydala jiným směrem tak, aby na konci jejich cesty byla ona bažina, jejich místo setkání.
Nathan a Audrey se vydali tou samou cestou, kterou šla Audrey s šerifem. Panovalo mezi nimi chvílemi až trapné ticho, které prolomil Nathan.
„Co si o tom myslíš?" zeptal se.
„Já?" podivila se Audrey, kterou jeho náhlá snaha o konverzaci překvapila. „Doufám, že přijdeme na to, kdo to na mě za úplňku zaútočil a kdo má ty vraždy na svědomí."
„Zjistíme to, neboj se." Pronesl Nathan svým hlubokým hrdelním hlasem, který Audrey pokaždé tak uklidnil. Přešel k ní blíž a chytil ji za ruku. Jen na chvíli, ale ten dotek způsobil, že se Audrey lehce roztřásla kolena. Poté od ní zase odstoupil na obvyklou vzdálenost téměř dvou metrů a tento odstup se mezi nimi už nezmenšil.
Po necelé půlhodině chůze dorazili na místo střetu. Nikdo tam však zatím nebyl.
„Cítíš to?" zeptala se dívka a otočila se k Nathanovi.
„Co bych měl cítit?" odpověděl na otázku otázkou.
„Cítím něco jako zkažené maso, něco jako..." zarazila se a polkla.
„Jako co, Audrey?!" dožadoval se odpovědi Nathan.
„Jako smrt!"
„To je tím králíkem, ale já nic necítím, jak to, že ty ano?" podivil se Nathan a ukázal kolem sebe. „Tady žádná další mrtvola není, jen se podívej!" řekl a začal se rozhlížet kolem sebe. Vzal dívku za ruku se snahou dokázat jí, že se nemá, čeho bát. Jakmile se však přiblížili k zakalené odporně zapáchající vodě, zůstali na ni vyděšeně třeštit oči. V jedné z větších bahnitých jezírek, leželo tělo.
Oba dva se zarazili.
„Tak tohle jsi tedy cítila?" zajímal se Nathan. Audrey přikývla. „To je..."
„Mrtvá dívka, zabitá vlkodlakem, řekla bych." Dopověděla za něj Audrey, které se udělalo zle.
Byla to dívka, to bylo poznat podle světlých a dlouhých vlasů, které plavaly na hladině. Otočena však byla tváří dolů a tak jí člověk neviděl do obličeje. Co bylo však na jejím těle jasně patrné, byly její rány. Dívka měla rozcupovaný levý bok, ze kterého vylézaly vnitřnosti, rozdrápaná záda, prokousnutý krk a chyběla jí pravá noha.
„Víš, co to znamená?" ozval se Nathan přiškrceně.
„Že máme na krku další mrtvolu?" zažertovala Audrey pro odlehčení situace.
„Ne, znamená to, že ty jsi ty lidi nezabila. Tuhle holku určitě ne." Aniž by věděla, co dělá, vrhla se mu Audrey kolem krku. On jí zprvu překvapeně objetí oplatil, ale po chvíli si ji k sobě přivinul silněji. Dívka vdechovala jeho silnou zvířecí vůni, která ji omamovala a útočila na její nejhlubší pocity. Když si ale uvědomila, co to dělá - že se objímá v lese, u mrtvého těla, s Nathanem - odtrhla se od něj a o několik kroků ucouvla.
„Já, omlouvám se, nechtěla jsem, promiň..."
„Audrey, to je v pořádku, to nevadí."
„Ne, nechápeš to, já..." snažila se mu to vysvětlit Audrey, ale nestihla to. Z lesa kolem nich se vynořila smečka.
„Vy už jste tady?" podivil se Noah, který se na červenající se Audrey a jako vždy zcela nevzrušeného Nathana, zeširoka usmíval.
„Objevili jste něco?" zeptal se Isaac svým medovým avšak stále vůdcovským hlasem.
Většina skupiny jen zavrtěla hlavou a prohlásila současně, že nic nového neobjevili, kromě svých vlastních stop, o kterých věděli, jelikož do lesa chodí běhat téměř každý den. To aby předešli nějakému výbuchu.
Žádný vlkodlak nevydrží bez přeměny moc dlouho. Síla a energie spojená s jejich vlčí podstatou, se v nich hromadí a v lidské podobě zapříčiňuje, při absenci proměny, výbuchy vzteku, agresivitu a nekontrolovatelné proměny.
„Vy jste něco našli?" ozvala se Piper, která si všimla, že Nathan s Audrey zůstali zticha. Dvojice nic neřekla, jen ukázala k místu, kde se na hladině bahnitého jezírka vznášelo dětské tělo. Nově příchozí na něj zůstali zaraženě hledět.
„To je mrtvé tělo?!" dotázala se Eve, která si držela ruku před pusou, a bylo na ní vidět, že jí pohled na nehybnou dívku nedělá dobře.
„Kde se tu vzala?" zazněla Adamova otázka tiše.
Slova se ujal Nathan.
„To nevíme, když jsme tu byli s těmi idioty, ještě tu nebylo." Chvíli nikdo nepromluvil, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Ticho prolomil až Mason, který se zeptal, co s tělem udělají.
„Co by? Odtáhneme ho do sousedního lesa, pryč z našeho teritoria."
„Tak to v žádném případě!" zavrhl Oliverův návrh Isaac autoritativně. „Měli bychom zavolat šerifovi Denversovi a nahlásit další oběť." Nathan sebou trhl, jakoby se probral z transu.
„Zbláznil ses?!" vystartoval na Isaaca.
„Uklidni se, Nathane. Žádné scény to nevyřeší!" pronesl chladně a stále klidně Alfa.
„Já žádné scény nedělám!" začal se hájit Nathan. „Ty nepřemýšlíš racionálně, Isaacu! Když mu zavoláme, dotáhne sem ty své chlapi a nejspíš zavřou nás, protože nemáme jediný důkaz, že jsme tu holku nezabili. Nikdo nám nedosvědčí, že jsme to nebyli my. Nikdo! Bude to na nás!"
„Poslechni toho chlapce, Isaacu, má pravdu." Vstoupil do toho Oliver a ve snaze Alfu obměkčit, mu položil dlaň na rameno.
„Zavolám šerifovi, a nikdo z vás na tom nic nezmění!" zarazil Olivera Alfa a shodil přítelovu ruku. „Je to naše povinnost." Sáhl do kapsy pro mobilní telefon, když se ozval výstřel. Narovnal se a přejel svou smečku ostražitým pohledem. „Hlavně nikdo..." nedopověděl však.
Audrey se otočila a vyrazila směrem k místu, odkud výstřel zazněl.
„Audrey, ne!" vykřikl za dívkou Nathan a rozběhl se za ní. Zbytek smečky je následoval.

Audrey běžela rychle, hodně rychle, a ignorovala Nathanovo prosebné volání, které se s její rostoucí rychlostí vzdalovalo a sláblo. Potřebovala se tam dostat co nejdříve, zjistit, kdo na koho vystřelil. A pak se to stalo. Do nosu ji udeřil ostrý kovový pach. Krev.
Dívka zrychlila a po chvíli uslyšela hlasy. Mužské hlasy a byly dva. Jakmile vycítila, že je jen pár metrů od nich, zpomalila a přešla do chůze. Když vyšla zpoza stromů, naskytl se jí pohled na dva muže naklánějící se nad hromadou masa a srsti. Nasála do nosu okolní vzduch. Cítila krev a pachy obou mužů. Znala je.
„Co tu děláte?" křikla na ně a muži se vylekaně narovnali a namířili na ni puškami, které drželi v rukou. Šerif a Buck, který očividně neměl otřes mozku, se na Audrey překvapeně zadívali, načež sklopili své zbraně.
„Co vám ten chudák udělal?" zeptal se Nathan, který se vynořil z narůstající temnoty mezi stromy. Vypadal klidně, ale jeho oči hořely temnou touhou, které Audrey nerozuměla. Za nimi se ozval lehký šum, a když se otočila, spatřila zbytek smečky, jak vystupuje z lesa s Isaacem v čele.
Ten předstoupil před oba muže a pohled mu padl na zastřelené zvíře, v kterém rozpoznal cihlového loveckého psa. Ukázal na něj.
„Proč?" zeptal se klidně.
„Mysleli jsme, že jsme zahlédli vlka a tak se o něj Buck postaral, ale spletli jsme se." Pokrčil šerif lhostejně rameny.
„Nemáte tu co pohledávat. Tady jste na soukromém pozemku a to znamená, že pokud na něj chcete vstoupit, musíte se zeptat nejprve majitele, a tím jsem já. Nejsem si však vědom, že bych vám dovolil střílet nevinná zvířata ve svém lese, šerife!" pronesl stále tím svým klidným tónem Alfa samce.
„Dělal jsem jen svou práci!" sykl mezi zuby šerif a zamračil se na skupinu. „Když jsem dneska uviděl v lese toho vlka a ta vaše holka nám ho nedovolila zastřelit, rozhodl jsem se, že se o něj postarám i bez vás."
„Tohle mi ale jako vlk nepřipadá," namítl Adam a vystoupil dopředu. „Jestli nepoznáte vlka od psa, neměli byste se tu poflakovat se zbraněmi. Co kdybyste si příště spletli člověka s jelenem?
Navíc lovíte na soukromém pozemku a zabíjíte nevinná zvířata. Nemáte tu co dělat a je mi upřímně jedno, jestli jste šerif nebo ne. Žádám vás, abyste laskavě se svým kamarádíčkem vykopali své zadky z našeho lesa a nevraceli se, pokud vám to někdo z majitelů nedovolí!"
Šerif zbrunátněl a podíval se na Isaaca. Ten jen přikývl. Muž zákona pokynul Buckovi, otočili se a vydali z lesa pryč, aniž by cokoli namítli. Byli asi deset metrů od smečky, když si Buck sám pro sebe zašeptal: „Stejně si myslím, že maj ty vraždy na svědomí oni. Však já jim to dokážu!"
Byl si jistý, že ho nikdo z nich neuslyší, ale opak byl pravdou. Citlivý vlkodlačí sluch jeho slova zachytil naprosto v pořádku, a jakmile se muži ztratili mezi stromy, Isaac si povzdechl a otočil se ke své smečce.
„Tak jo, tohle značně mění naši situaci." Pronesl ne už tak klidný Isaac. „Eve, Piper a Adame. Vraťte se zpět do domu a snažte se zjistit, jestli se nepohřešuje nějaká holka." Trojice kývla, otočila se a zmizela. Alfa se otočil ke zbytku. „My musíme to tělo dostat pryč z našeho teritoria. Ten lovecký pes tu nebyl náhodou, a jestli někdo objeví to tělo, půjdeme si asi všichni na nějakou tu dobu sednout. Takže plán je prostý. Tělo zmizí z našeho pozemku a nikdo na něm nenechá své otisky."
„Jak to uděláme?" ozval se Noah, který se opíral o nejbližší strom, ruce zaražené v kapsách.
„Nathane, ty se proměníš a odtáhneš to tělo pryč. Olivere, ty s Audrey začnete zahlazovat Nathanovy stopy, nesmí být poznat, že něco táhl, jasné? A já, Noah a Mason, my se taky proměníme a uděláme co nejvíce možných stop všude kolem našeho teritoria, abychom svedli šerifa ze stopy. Je to všem jasné?" Bylo.