VLČÍ KREV I.

SETKÁNÍ 1. část

Probudila se odpočatá, ale neuvěřitelně hladová. Podívala se na budík a s ohromením zjistila, že je čas oběda. V kolik si šla předešlý den lehnout? V deset? Nepamatovala si, že by se během dne ještě někdy probudila. To jako spala více jak celý den? Více než 24 hodin? Odkopala ze sebe peřinu a vydala se do koupelny. Opřela se o umyvadlo a zadívala se na sebe do zrcadla. Nevypadala nemocně, naopak vypadala až moc zdravě. Tak jak mohla spát tak dlouho? Opláchla si obličej a projela vlasy kartáčem.
„Hurá, hurá, nový den." Jakmile byla připravená, seběhla dolů do obýváku, kde našla své rodiče, jak sledují nějakou telenovelu. „Dobré poledne," pozdravila je a posadila se do jednoho z volných křesel.
„Dobré, zlato. Jak se cítíš?" začala starostlivě matka. „Není ti špatně? Nemáš hlad?"
„Špatně mi není a hlad mám obrovskej," vychrlila ze sebe Audrey odpověď a vyskočila na nohy. „Skočím si pro něco dobrého do ledničky. Jo a jdu s Paige nakupovat."
„Nakupovat? Jak to?"
„Jak, jak to? Vždyť jsem Vám to přeci předevčírem říkala. Dnes mají nějaké slevy. Skočíme si tam na jídlo a pak půjdeme buď k nám, nebo k ní. Nevadí to doufám."
„Ne, jasně, že ne. Klidně jdi. Procházka ti po celém dnu v posteli jen prospěje," přispěchal se záchrannou odpovědí otec.
„Tak jo, uvidíme se večer." Oběma dala na tvář mlaskavou pusu a vyběhla schody zpátky do svého pokoje, kde se mezi sousty čokoládového dortu, který našla v lednici, snažila obléct do něčeho pohodlného, v čem by mohla jít nakupovat. Nakonec skončila v tmavě zeleném svetru a lesklých legínách připomínajících černou kůži. „Jo, to vypadá dobře," zhodnotila svůj outfit a olízala si z konečků prstů zbytek čokolády.

„Ahoj Paige," pozdravila Audrey svou dlouholetou kamarádku a s úsměvem ji objala.
„Čau, kotě," oplatila jí pozdrav Paige a vlepila jí pusu na tvář. „Tak jak ses včera měla? Jak jsi vlastně dorazila domů? V pohodě? Slyšela jsi, co říkali ve zprávách?"
„Jo, slyšela, ale žádné podrobnosti nevím. Ty něco víš?" Táta Paige pracuje na policii a svou dceru zásobuje všemi možnými podrobnostmi do takových detailů, že by se z toho člověku nadávilo. Chtěl tak svou dceru varovat, ale spíše než to, jí tím fascinoval a ona se rozhodla pro žurnalistiku, jen aby mohla tyhle věci hodit na papír a naservírovat celému vesmíru. Oči se jí při otázce její kamarádky rozsvítily a to značilo jen jediné. Paige už ví zase něco víc, než ostatní.
„Jasně, bejby. Pojď, projdeme se," vzala Audrey za loket a začala ji táhnout směrem ke svému autu, které nechala zaparkované kousek od domu. Jakmile si obě nastoupily a Paige otočila klíčem v zapalování, vrhla po své kamarádce vševědoucí pohled a spustila: „Takže, jak jsi asi určitě slyšela v televizi, toho chlapa zabilo nějaké zvíře. Měl na těle strašně moc hlubokých ran a břicho měl roztrhané a většinu vnitřností asi vyžraných. Podle všeho zemřel někdy v době, kdy ses vracela od nás domů, takže jsem ráda, že jsi na živu. Nenašly se u něj žádné osobní doklady, takže ho policie nemohla hned identifikovat, ale vzali mu otisky prstů, tak uvidíme, jestli bude v databázi.
To, co ho zabilo, muselo být strašně velký. Jako vážně giganticky, protože se kolem v bahně našly stopy jako od psa, ale vážně velkýho. I podle těch kousanců to vypadá na psa, nebo já nevím, třeba..."
„Vlka?" prohodila Audrey, která si začala uvědomovat, že to, co zabilo toho chlapa, bylo to samé stvoření, které ji pokousalo. Začala si zmateně vybavovat, jak kolem ní zvíře prošlo a ona si všimla jeho těla. Vážně to vypadalo jako velký pes. Ale nikdy takového neviděla a teď, když to řekla nahlas, došlo jí, že přesně to to bylo. Vlk.
„Jo, jako vlk, to bude asi ono. Ty jo, dám to vědět taťkovi, vlk ho nenapadl. Počkej chvíli," sáhla po mobilu a vytočila číslo svého otce. Vzal to téměř okamžitě. Dělal to vždycky, bál se, že jeho dceru někdo pronásleduje, obtěžuje nebo unáší. „Čau tati, hele zrovna jsem se s Audrey bavila o tom mrtvym chlápkovi...jo, já vím, ale...ne, nikomu to neřekne, ale...tati, na něco jsme přišly!" Příval komentářů z druhého konce ustal a Paige s vážným hlasem promluvila: „Došly jsme k závěru, že to mohl být vlk!" Paigin otec ještě něco poznamenal a urychleně zavěsil.
„Tak co?" ozvala se Audrey váhavě. „Co říkal?"
„Že to prověří. Jo a děkuje za typ."
„Rádo se stalo."
Pak už holky události předchozího dne a noci neřešily. Jakmile dorazily do nákupního centra a zaparkovaly, dostavila se radost a touha po nákupech – sice jen u Paige, ale co by to byla Audrey za kamarádku, kdyby ji nepodpořila?
„Tak co? Kam chceš jít jako první?" otočila se na svou kamarádku Paige a kdyby mohla, vrtěla by ocasem jako pes, když jde na procházku.
„Myslím, že to nechám na tobě, Paige," odpověděla Audrey a Paige se dala do pohybu. Její dlouhé rudé vlasy kolem ní vlály jako ohnivý závoj a všechny řetězy a řetízky na ní poskakovaly. Audrey se usmála a vydala se za ní.
Za dvě hodiny seděly v malé kavárně a čekali, až jim přinesou, co si objednaly. Kolem Paige bylo nahromaděno několik nákupních tašek a ona sama se na svou kamarádku šťastně a spokojeně zubila z protější židle.
„No není to super? Vyrazit si se svou nejlepší kamarádkou, pokecat a ještě si koupit tolik pěkných věcí?"
„To doopravdy je, Paige. Hele, půjdu se poptat na ten čaj a tvoje kafe, nějak jim to trvá. Zůstaň tady."
„Neboj se."
Audrey vstala a začala se proplétat mezi všemi těmi stolky a židlemi k pokladně.
„Prosím Vás, chtěla jsem se zeptat, kdy se dočkáme naší..." nedopověděla však. Něco ucítila. Takové zvláštní napětí doprovázené brněním v zátylku. Nikdy nic podobného nezažila, ale něco jí říkalo, že je to znamení. Ale čeho? Otočila se a její oči se setkaly s těmi nejčernějšími, které kdy viděla. Z nějakého jí neznámého důvodu jí připadaly povědomé. Na druhé straně kavárny stál muž. Mohl být jen o pár let starší než Audrey. Pěkný, urostlý, záhadný a díval se přímo na ni.
„Haló, slečno, jaká je vaše objednávka?"
„Nic, nechte to být," odbyla slečnu u pokladny, a aniž by sklopila zrak, vrátila se k Paige. „Pojď, odcházíme."
„Cože? Proč?"
„Potřebuju si ještě koupit novou...ehm, řasenku."
„Super, vím o jedné, která ti bude fakt vyhovovat, pojď!" zavelela šťastná Paige, posbírala všechny svoje tašky a vyhopkala z kavárny ven. Audrey si také vzala všechny své věci, a když zvedla oči, aby se podívala na onoho muže, byl pryč. Zmizel.
Paige ji nedočkavě okřikla, aby laskavě pohnula svým zadkem a vylezla z té kavárny, kde ani nesplnili jejich objednávku. Audrey se na ni jen omluvně usmála a společně vyrazily pro tu řasenku, kterou ani nepotřebovala. Nevnímala, co jí Paige říká, žádné její komentáře a rady, nic. Nemohla z hlavy dostat toho muže z kavárny. To, jak na něj její tělo zareagovalo. Jakoby nějaká část jí věděla, kdo to je a chtěla k němu. Strašně moc. To ji děsilo. Jak to, že ucítila jeho přítomnost? Zvlášť, když ho nikdy neviděla? A ty oči. Ty neuvěřitelně černé oči. Někde už je viděla, tím si byla jistá, ale kde?
„Tak koupíš ji?" vytrhla ji z jejích úvah Paige, která si až nyní všimla, že ji její kamarádka vůbec neposlouchá.
„Jo, jasně."
„Vážně? Koupíš si červenou řasenku se třpytkami? Co je to s tebou? To tě tak rozhodili v té kavárně? Vykašli se na ně, dáme si čaj u nás. Tak pojď, stejně si myslím, že žádnou novou řasenku nepotřebuješ. Je čas vyrazit domů, ať od nás nemusíš jít tak pozdě, jako předevčírem. Třeba se tam to zvíře ještě někde schovává." Opět vzala Audrey za loket a dotáhla ji až k autu, do kterého zvládla nastoupit sama. „Ježiš, strašně by mě zajímalo, co se ti teď honí hlavou," pronesla na půl úst a sedla si za volant.
„To raději ani nechtěj vědět," zašeptala téměř neslyšně Audrey. Když vyjížděly z podzemní garáže a zastavily na přechodu, ucítila Audrey opět to nyní již známé brnění. Prudce trhla hlavou napravo a tam, ve stínu stromů, ho opět uviděla. Co po mně sakra chce! A kdo to je! „Paige, šlápni na to!" zavelela a řidička na to dupla.