VLČÍ KREV I.

PROMĚNA 2.část

„Audrey?" promluvil Nathan ke krémově zbarvenému vlku, ležícímu v kleci.
„Necháme ji teď být, potřebuje si odpočinout," zavelel Isaac a všichni odešli, až na Nathana, Isaaca a Olivera. „To bylo rychlé," poznamenal Isaac a pokynul hlavou ke kleci.
„Nikdy jsem tak rychlou proměnu nezažil. Trvalo to jen čtyři hodiny. Mě samotnému trvala první proměna skoro půl dne."
„Co si myslíš, že to znamená?"
„To netuším, nedokážu ti to teď povědět, ale vím jistě, že bude výjimečná."
„Co teď budeme dělat?" zeptal se Nathan klečící na kolenou vedle klece.
„My půjdeme nahoru za ostatními a ty tady počkáš, kdyby se náhodou probudila nebo proměnila zpátky. Za pár hodin tě přijde někdo vystřídat." Nathan jen přikývl, jako že rozumí a sedl si ke zdi, aby nemusel celou dobu klečet. Jakmile se za Isaacem a Oliverem zavřely dveře, povzdechl si. Cítil se naprosto mizerně, když ji pozoroval při proměně. Sám si pamatoval tu svou, jakoby to bylo teprve včera. Ta bolest byla příšerná, prosil Isaaca, aby ho zabil, ale ten se na něj přes mříže jen klidně díval a říkal mu, ať proti tomu nebojuje. Stejně, jako to říkal všem těm, kterým pomáhal s první proměnou.
Zavřel oči a opřel si hlavu o kamennou stěnu. Bylo to horší, než si myslel, ale ona to zvládla skvěle. Ani se nesnažila dostat z klece, jako se o to pokusil Mason. Tehdy málem vyrval klec ze zdi, byl neuvěřitelně rozzuřený. Isaac dokonce zvažoval, že ho odstřelí, ale po několika minutách se Masonovi podařilo uklidnit se a po dalších pěti hodinách se probudil ve své lidské podobě.

Probudil ho slabý hlásek, který zazněl nedaleko něj.
„Nathane?" Trhl sebou a otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je. Jakmile mu to ale došlo, okamžitě se podíval do klece, kde ležela zachumlaná do dek, Audrey, ve své lidské podobě.
„Audrey, jak se cítíš?"
„Jsem strašně unavená, ale jinak se cítím o dost lépe. Ta bolest..."
„Já vím, ale už je to za tebou."
„Bude to takové pořád?" Z jejího pohledu bylo jasné, že doufá, že řekne ne, ale proč lhát?
„Nebude to tak strašné, ale dokud si na to úplně nezvykneš, bude to bolestivé. Ale podívej se na mě, já jsem vlkodlakem už od svých sedmi let, ale první proměnou jsem prošel v osmnácti. Je to sedm let a už mě to téměř nebolí. Když se tomu nebráníš, je to snazší." Přikývla.
„Mohla bych dostat sklenici vody?" hlesla šeptem a Nathan vyskočil na nohy.
„Jistě, zaběhnu pro ni." Během pár minut byl zpátky a s ním přišel i zbytek smečky, kromě Eve. „Promiň, nemohl jsem je zastavit, chtěli se na tebe přijít podívat." A vážně, všichni se nahrnuli ke kleci a nadšeně se na ni dívali.
„Děje se snad něco?" zeptala se nervózním hlasem Audrey a přitáhla si deky ještě těsněji k tělu.
„Jak ses dokázala tak rychle vrátit do své lidské podoby?" ozval se překvapeně a značně nadšeně Oliver.
Ať na mě tak nezírají!
„No, řekla bych, že asi jako všichni, ne?"
„Ne," vystoupila Piper z pozadí, „mě proměna ve člověka trvala poprvé skoro celý den."
„Celý den!" zhrozila se Audrey. „Jak dlouho jsem byla... však víte."
„Necelých devět hodin, to je neuvěřitelné!" zaradoval Oliver a div že nevrazil hlavu mezi mříže.
„Mě to tedy moc neuvěřitelné nepřipadalo. Myslíte, že bych mohla dostat něco na sebe?"
„Jo, jasně, hned ti pro něco skočím!" vychrlil ze sebe Noah, zřejmě nadšený představou, že se jí bude hrabat v šatech, ale Piper ho dostihla a přikázala mu, aby zůstal, kde je.
„Já tam půjdu, ty rozhodně ne!"
„Tak dobře," odpověděl naštvaně a sedl si na schody s rukama složenýma na prsou. „Budu tady tvrdnout."
Audrey z něj spustila oči a podívala se na Isaaca.
„Mohl bys mě prosím pustit ven?" zněla její otázka.
„Obávám se, že ještě ne."
„Proč, bude to snad ještě pokračovat?!" vykřikla Audrey, které se ta představa ani za mák nelíbila, tu bolest už by nemusela vydržet.
„Pokaždé se něco takového může stát, Audrey, ani my starší a zkušenější ještě nevíme o lykantropii všechno." Omluvil se Isaac a povzdechl si.
„Jak dlouho?" Isaac pozvedl obočí. „Jak dlouho tady budu zavřená?"
„Den nebo dva, podle toho, jestli se ještě něco stane. Kdyby ne, tak tě pustíme už zítra." Vrátila se Piper s oblečením a podala ho Audrey skrz mříže klece.
„Děkuju, Piper," poděkovala a ona se na ni laskavě usmála. „Ehm, myslíte, že byste mohli..." Audrey ukázala na oblečení a svá nahá ramena.
„Jo, obrátit se, jistě," ujistil ji rychle Nathan a stejně jako ostatní - i s naštvaným Noahem - se ke kleci otočil zády, aby nechal mladé vlkodlačici trochu soukromí.
„Tak, hotovo," pronesla a všichni se na ni zpět otočili. „Budete tu takhle postávat celý den? Připadám si jako laboratorní myš, a to myslím vážně!"