VLČÍ KREV I.

PROMĚNA 1.část

Seděla na parapetu velkého okna ve svém pokoji a zírala do temné noci. Řekla jim snad úplně vše, i to, co sama nevěděla, že ví. Jen tu jednu věc si nechala pro sebe. S tou se svěřit nemohla, ještě ne. Všichni ji po celou tu dobu pozorovali a jejich pohledy ji dusily. Bála se, že už to nikdy neskončí, ale pak se Isaac zvedl ze svého místa a řekl:
„To stačí, myslím, že víme vše, co jsme potřebovali." Smečka se zvedla spolu s ním a vyšla z pokoje. Audrey to trvalo několik minut, než byla schopná se zvednout a vrátit se do svého útočiště. Cítila se strašně, doopravdy strašně, jako kdyby byla na policii a oni ji vyslýchali celý den. Pohlédla na hodinky a zjistila, že ji tam drželi téměř tři hodiny. Dokonce ani po sprše se necítila o moc lépe, třásla se a ani poté co si na sebe oblékla svůj dlouhý teplý svetr, jí nebylo o moc tepleji.
„Můžu dál?" ozvalo se ode dveří. Audrey sebou trhla a otočila se k příchozímu. Ve dveřích stál Nathan a zděšeně se na ni díval. „Co se stalo, Audrey?!" zeptal se vyděšeně, vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře.
„Nic, co by se dělo?" kuňkla a utřela si uplakané oči. „Jsem v pohodě, jen to byl dlouhý den a jsem unavená."
„Nelži mi, poznám to," vytkl jí a stanul vedle ní. „Rozhodně nejsi v pořádku, celá se třeseš a je vidět, že jsi plakala! Co se stalo?"
„To ty otázky, já takové věci nesnáším. Bylo to..."
„Moc osobní?" Přikývla. „Ale Audrey, mohlas kdykoli přestat odpovídat, to ti nedošlo?" Teď se na něj zadívala ona. „Tobě to nedošlo! Tys to nevěděla?!" vykřikl.
„Nikdo mi to neřekl!" vpálila mu Audrey.
„Odpovědělas na všechny otázky a nic sis nenechala pro sebe, pak se nemáš cítit mizerně." Posadil se naproti ní a opřel si hlavu o rám okna. „Omlouvám se."
„Za co zase?"   
„Že jsem tě do toho všeho dostal."
To ji dopálilo, on se pořád za všechno omlouval a ani se jí nezeptal, jestli jí to vadí nebo ne, že je teď jiná.
„Můžeš už toho laskavě nechat?!" Překvapeně se na ni podíval. „Už se mi neomlouvej! Copak jsem ti někdy zazlívala, to, cos mi udělal? Možná na začátku, ale teď, jsem ráda. Jo, ráda. Nejsem sice nijak nadšená z toho, že jsem musela opustit svou rodinu a kamarádka mě nesnáší, ale díky tobě jsem se dostala pryč z Heart Valley, kde bych pravděpodobně zůstala až do smrti. Copak to pořád nechápeš? Dal jsi mi šanci na nový život a já ji přijala s nadějí, že se můj život změní k lepšímu. A ty se mi pořád omlouváš, jako kdybys udělal něco strašného, ale to není pravda. Otevři už konečně oči, stejně s tím nic neuděláš!"
„Máš pravdu," připustil.
„Tak vidíš."
„Nepotřebuješ něco?"
„Kromě spánku? Ne, myslím, že ne." Zvedl se z okna, na které si před okamžikem sedl.
„Tak jo, to byla jasná žádost o soukromí. Nebudu tě už déle zdržovat. Budeš na zítřek potřebovat hodně sil. Tak si jdi lehnout a já se vrátím k sobě. Dobrou noc."
„Dobrou, Nathane." Zavřel za sebou dveře a nechal ji na okně sedět samotnou. Opřela si čelo o chladivé sklo a zadívala se pod sebe na kužel světla, který osvětloval trávník. Než se naděla, přeběhl přes něj vlk, a byl obrovský, uhlově černý a za několik málo vteřin zmizel mezi stromy.
Tak tohle bude ještě zábava. Pomyslela si a za pár minut usnula.

Isaac se otočil na Olivera, který seděl na židli a v rukou držel hrnek s vařící tekutinou, a přisedl si k němu.
„Tak co si myslíš?"
„Neřekla nám všechno. Má velké tajemství a je jen na ní, jestli se s námi o něj bude chtít podělit, nebo ne. Ale je to silná osobnost, nikoho jako ona jsem ještě nepotkal, a řekl bych, že i na tebe udělala velký dojem. Co, kamaráde?"
„Máš pravdu, Olivere, je to neobyčejná dívka. Kdy myslíš, že to přijde?"
„Zítra."
„Jsi si tím jistý?"
„Naprosto. Viděl jsi, jak sebou sem tam cukla? Jak se pořád ohlížela a dívala kolem sebe? Jak se přikrčila pokaždé, když jsi promluvil? Ona už to cítí, její tělo to cítí, zítra se to stane."
„Dobře, řeknu hochům, ať připraví sklep." Oliver přikývl a Isaac se napil ze svého šálku. Ani jeden z nich už nepromluvil.