VLČÍ KREV I.

ROZHODNUTÍ 2. část

Probudila se do tmy, netušila, že usnula. Že by ji tak vyřídil ten pláč?
Skulila se do klubíčka a povzdechla si. Musela si zabalit.  Řekla přeci Nathanovi, že si sbalí hned ráno, kdyby ji náhodou rodiče vyhodili z domu. To sice nepředpokládala, ale čím dříve, tím lépe. Vymotala se z peřiny, a zpod postele vytáhla velkou sportovní tašku, se kterou jezdívala na atletické závody. Už je to rok, co skončila, ale vzpomínala na to s hřejivým pocitem u srdce.
Taška přistála na podlahu před skříní a Audrey začala vytahovat kousky oblečení, které opatrně skládala do svého zavazadla tak, aby se toho do něj vešlo co možná nejvíce. Měla štěstí, taška byla dostatečně veliká a ona natolik šikovná, že měla za dvacet minut hotovo a všechno oblečení zabaleno v té jedné jediné tašce. Problémem však byly boty, ty se jí do tašky nevešly, a tak sáhla znovu pod postel a vytáhla další, menší tašku. Vyndala všechny boty ze skříně ven a pozorně si je prohlédla. Bude si muset vybrat, které s sebou vezme a které nechá doma. Posadila se na koberec, podepřela si bradu rukou a zapřemýšlela se.

Stála u okna a zamyšleně se dívala ven na probouzející se den. Milovala svůj pokoj a svůj výhled. Neznala nic lepšího. Nechtěla to tu nechat. Chtěla si to vzít s sebou. Ale nemohla.
„Bude mi to tu chybět," zavzlykala a utřela si slzy, které jí už zase smáčely tváře, hřbetem ruky. Ohlédla se za sebe a zadívala se do pokoje. Vypadal najednou cize. Všechny její osobní věci zmizely. Sbalila si vše, co pro ni něco znamenalo. Knihy, alba, ozdoby, věci, které jí přivezla Paige z dovolené, všechno, co dělalo její pokoj, jejím pokojem. „Proč to vlastně dělám?"
Protože nemám na výběr.
Nakonec si sbalila všechny své věci do dvou sportovních tašek a velkého batohu. Připadala si, jakoby jela na dlouhý tábor a sbalila si vše, co by se jí na něm mohlo hodit. Nebylo to ale daleko od pravdy. Vždyť ani nevěděla, jak to bude v jejím novém „domově" vypadat. Jak ji přijme smečka, na to slovo si asi nezvykne, a jak se s nimi sžije.
Bude to mnohem těžší, než jak to může na první pohled vypadat, byla nadšená z toho, že se konečně podívá někam jinam, než k babičce Heleně, ale více než pocit nadšení, v ní převládal strach. Bála se, aniž by věděla čeho přesně. Že by toho snu? Zapomeň na něj! Přikázala si a přešla ke dveřím. Matka už připravovala snídani, a na tu nemohla chybět. Vzala za kliku a otevřela dveře, z dolního patra se k ní donesl rozhovor jejích rodičů:
„Myslíš, že už je vzhůru?" ptala se zrovna matka otce.
„Neřekl bych, to bychom určitě slyšeli."
„Zdálo se mi, že jsem brzy ráno něco slyšela. Co když utekla?" zděsila se Fiona a Audrey si dokázala živě představit, jak si zakryla dlaní ústa.
„Neutekla, nestraš, to by nám neudělala. Je to hodná holka, ta se alespoň rozloučí," okřikl svou manželku otec.
„Hodná holka?!" vypískla okřiknutá. „Vždyť ona chce cestovat, a ještě k tomu s klukem, kterého jsme včera viděli poprvé!"
„Vždyť  se ti strašně líbil, ne? Alespoň ses tedy tak tvářila. Naše dcera není hloupá, Fiono. Neodjela by od nás s nějakým klukem, kdyby nevěřila, že s ním bude v pořádku." To zní rozumně, tati.
„Asi máš pravdu," uznala nakonec paní Peytonová a bylo slyšet zavrzání židle, když ji odtáhla od stolu a posadila se na ni. „Když mně bude strašně chybět!"
„Já vím, ale neboj se, neslyšíme o ní naposledy. Ona nám dá nějak vědět, že je v pořádku." Snažil se uchlácholit Jeff svou ženu.
„Vždyť sám dobře víš, jak se bojím cestovat. Máš to stejně, a když odletí třeba do Asie, tak už ji nikdy neuvidíme!"
„Ale, nemaluj čerty na zeď. Vždycky jsme věděli, že tady v Heart Valley nezůstane, že roztáhne křídla a odletí od nás."
„Asi máš pravdu, Jeffe. Někdo z nás by ji měl jít vzbudit. Vystydnou jí lívance," pronesla matka již klidným hlasem a Audrey uslyšela otce, jak se nabízí, že to udělá.
On přijde do pokoje a uvidí, že už mám sbaleno! Zhrozilo se Audreino vnitřní já a ona začala všechny tašky tahat za postel tak, aby od dveří nebyly vidět. Musela doufat, že otec jen otevře dveře, nakoukne, uvidí, že je vzhůru a řekne jí, že snídaně je hotová. Posadila se na postel a vyčkávala.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dále."
Nakoukl otec. „Jsi vzhůru, to je dobře, snídaně je hotová."
„Díky tati, už jdu."
„Dobře, počkáme na tebe." Přikývla a on za sebou zavřel.
„Tak jdeme na to Audrey," snažila se dodat si odvahy, otevřela dveře, které otce zavřel, a vyšla z pokoje.

Tak je tu další kapitola... Vím, že ještě není pátek, ale co. Řekla jsem dvě kapitoly za týden a tady je jedna z nich. Tak mi rozhodně dejte vědět, jak se Vám líbí Nathan a Audrey! Budu strašně ráda za všechny hlasy a komentáře (když budu moct, moc ráda na ně odpovím :)).