VLČÍ KREV I.

MASON 1.část

Audrey sešla po masivních schodech zpět do haly a tam se zastavila. Nevěděla, kudy se dostane do jídelny, kde už asi Piper dělá večeři, a tak se posadila na poslední schod a rozhodla se, že počká, dokud pro ni někdo nepřijde.
Posadila se a zadívala na celou místnost.  Měla vysoký strop, ze kterého visel překrásný a určitě starý lustr, ze kterého visely rudé broušené kameny, jejichž záblesky pokrývaly temně oranžové stěny, na kterých byly jelení lebky i s parožím a spousta obrazů. Na některých byly přírodní výjevy s vlky, kteří se ženou za kořistí, na dalších byly portréty mužů a žen, které na celou místnost upíraly své vážné a kamenné pohledy - jakoby člověku viděly až do duše -, až z toho Audrey zamrazilo.
„To jsou všichni Alfové, kteří v tomto domě kdy žili," ozval se za ní na schodech nyní již známý hlas. Otočila se a setkala se s pevným a zároveň něžným pohledem Isaaca, který stál několik schodů nad ní. „Tohle byl můj otec," dodal a ukázal na portrét muže s měděnými vlasy a studenýma očima.
„Byl?" zeptala se Audrey zvědavě.
„Zemřel," odpověděl věcně a sestoupil až k ní.
„Jak?"
„O tom až někdy jindy, Audrey. Teď pojďme večeřet, aby na nás něco zbylo." Vytáhl ji na nohy, chytil za loket a vedl ji do jídelny. Prošli prostornou místností s krbem a rozsáhlou knihovnou, než otevřel dveře do kuchyně spojené s jídelnou. Jakmile se ocitli uvnitř, všechen hovor utichl a skupinka lidí, která seděla kolem velkého kulatého stolu a o něčem se vášnivě bavila, na ně upřela své pohledy. Isaac Audrey pustil a ona se začala pod vší tou pozorností červenat.
„Isaacu, já sem přijedu ani ne po týdnu a zjistím, že tu máme vlče," ozval se od stolu vysoký mužský hlas a jeho majitel se zvedl. Audrey se na něj překvapeně zadívala. Neznala ho, a to si uvědomil i Isaac, který muže přátelsky objal a jakmile ho pustil, otočil se k ní.
„Olivere, dovol mi, abych ti představil nejnovějšího člena naší smečky, Audrey. Audrey, to je Oliver, můj velice dobrý přítel, známe se už od vlčat." Muž, Oliver, se od Isaaca odlepil a přišel k Audrey blíž, aby si ji mohl lépe prohlédnout.
„Vypadá dobře, Isaacu, myslím, že bude v pohodě a ani jí to nebude trvat moc dlouho," otočil se k vůdci smečky a ten překvapeně pozvedl obočí.
„Jsi si tím jistý?"
„Jo, řekl bych tak na sedmdesát procent."
„O čem to Oliver mluví?" zeptala se Audrey, které přišlo, že jí uniká něco důležitého.
„Ale nic, vlčátko," otočil se k ní jmenovaný a pohladil ji po ruce. „Rád tě poznávám, pojď si k nám sednout, jídlo je ještě teplé." Audrey sice měla spoustu otázek, na které si přála znát odpovědi, ale vůně jídla ji tak zlákala, že se na nic neptala a posadila se mezi Piper a Olivera, který jí okamžitě nabídl bramborovou kaši a grilovaná žebírka. Bez okolků si nabrala plný talíř. Když se pustila do své porce a začala hladově okusovat maso z kosti, nevšimla si významných pohledů, které si věnovali Oliver a Isaac nad její hlavou.
Nathan je s obavami pozoroval, věděl už, co ten pohled znamená, stejně jako slova, která Oliver pronesl, a Audrey jim nerozuměla.  Blížilo se to, její velký den, a on o ni měl strach. Nevěděl, proč, ale bál se, aby to zvládla. Oliver sice řekl, že to zvládne a bude to rychlé, ale vždycky se může něco pokazit a můžou o ni přijít. To by si nikdy neodpustil, nikdy, sžíralo by ho to po zbytek života. Problém byl v tom, že člověku v takové situaci nemůžete nijak pomoct, jen mluvit, jakýkoli dotyk by mohl vše pokazit a bolelo by to o to víc.
„Proč nejíš?" zeptala se ho Eve, která si ho měřila svýma šedýma očima.
„Jen jsem se nad něčím zamyslel."
„Nad ní?" vyštěkla na něj jedovatě a zabodla pohled do té černovlasé Sněhurky na opačné straně stolu, která se hladově natahovala po grilované zelenině.
„Nech toho, Eve, nemáš proč na ni být hnusná!" zchladil ji a napíchl si na vidličku kolečko cukety.
„Zatím možná, ale co když se z ní vyklube nějaká káča, která se bude chtít všem pochlubit, že jí kdykoli naroste ocas a čumák."
„To si nemyslím."
„Hmm, tak jak chceš, podle mě jsi ji sem neměl vůbec vodit. Měls ji zabít, když se zhroutila na tom chodníku."
Zděšeně se na ni otočil. „Jak ty o tom víš?"
Pokrčila rameny. „Poslouchala jsem."
„Kdyby to věděl Isaac..."
„Ten se to ale nedozví, protože ty mu to neřekneš."
„Jak si tím můžeš být tak jistá?"
„Protože je ta holka stejně tady a tak by to stejně nic nezměnilo. Akorát bych dostala za uši a ty stejně moc dobře víš, že to se mnou nic nedělá." Věnovala mu svůj škodolibý úsměv a zakousla se do kuřecího stehna.

„Tak nám o sobě něco řekni, Audrey, jsem zvědavý, co se dozvíme," načal konverzaci Oliver, který byl novým členem fascinován, jako vědec, který si našel nový předmět svého výzkumu.
„No, nevím, co bych vám měla říct, co by vás zajímalo?" zeptala se Audrey, která si přála, aby se na místě rozplynula. Nesnášela otázky o své maličkosti.
„Začneme něčím jednoduchým, kolik ti je let?"
„Před měsícem mi bylo devatenáct," odpověděla na otázku, která jí ani v nejmenším nevadila.
„Tak devatenáct? Typoval bych tě na víc," utrousil Oliver kompliment a podíval se na Noaha. „Teď ty, co bys chtěl o naší nové slečně vědět?"
Noahovi se zablesklo v očích, naklonil se nad stůl a opřel si bradu o dlaně. „Jak jsi na tom s kluky?" Eve, která se ještě stále cpala masem, se málem udusila a tak ji Nathan bouchl do zad.
„Cože?" zeptala se přidušeně Audrey. Přesně takový typ otázek nesnášela.
„Ptal jsem se, jak jsi na tom s kluky, jestli nějakého máš, nebo jsi měla, znáš to." Audrey cítila, jak rudne a věděla, že na její nepřirozeně bílé kůži to bude jako pěst na oko. Zachránil ji však Isaac.
„Nech toho Noahu, na takové otázky se ptát nebudeme, ne každý má potřebu o tom mluvit."
„Tak fajn," řekl Noah a na svou obranu dal před sebe ruce. „Tak tedy jinou. Co tě baví ze všeho nejvíc? Můžeš říct úplně cokoli."
„Co mě baví?" Přikývl. „No, ráda čtu, taky kreslím a mám ráda procházky." Znovu kývl s úsměvem na tváři. Zřejmě mu to stačilo.
„A dělala jsi někdy nějaký sport?" ozval se Adam a věnoval jí zvědavý úsměv.
„Hrála jsem volejbal a dělala atletiku."
„A co nějaké bojové umění?" zeptal se Mason, který si do té doby prohlížel své ruce.
„Ne, to jsem nikdy nezkoušela. Chtěla jsem, ale rodiče mi na to řekli, že takové věci nejsou pro holky a tak mě šoupli na volejbal."
„Aha," pronesl zkroušeně a Audrey se na něj zvědavě zadívala.
„Proč, Masone?"
Na její otázku odpověděla Eve: „No, budeme tě to muset naučit a to nám bude trvat dlouho, zvlášť pokud se tvá pro... Au!" vykřikla, protože jí Nathan pod stolem šlápl prudce na nohu. Vrhla po něm nenávistný pohled, vstala od stolu a nasupeně opustila místnost. Audrey se za ní udiveně dívala.
„Jak to myslela?"
„Myslela to tak," ujal se slova Oliver, „že tě budeme muset naučit vše, co my ostatní už umíme, abychom měli jistotu, že se o sebe dokážeš postarat.
Abychom tě však mohli začít trénovat, musíš projít jednou zásadní zkouškou, která na tebe ještě čeká. Neboj se, zvládneš ji naprosto skvěle." Na jeho slova dokázala jen přikývnout. Nebyla z nich vůbec moudrá. Jakou zkoušou musí projít, aby ji něčemu novému naučili, aby jí něco řekli?
Z úvah ji vytrhla Piper, která se jí ptala, jestli už dojedla. Audrey přikývla a ona se natáhla pro její prázdný talíř.