VLČÍ KREV I.

PIPER 1.část

Když se Audrey o pár minut později chopila utěrky a začala pomáhat Piper s nádobím, nebyla si vědoma toho, jak se do kuchyně vlastně dostala. Tak velký vliv na ni měla Isaacova slova, že nevnímala Pipeřina slova, dokud jí blondýnka nezatřásla ramenem.
„Posloucháš mě?" zeptala se jí.
„Promiň, cos říkala?"
„Že mi to nepřijde jako práce ženské." Audrey se nechápavě zamračila. „Ty vraždy!" připomněla jí Piper a dívka se zamračila ještě víc.
„Já vím, taky mi to tak nepřipadá, ale slyšelas Nathana s Eve, jsou vlkodlaky už dost dlouho na to, aby věděli, o čem mluví, ne?"
„Možná, ale i tak. Jaká žena by to mohla udělat?"
„S motivem a plna zášti a nenávisti?" zašeptala Audrey, která si v ten moment na chvíli dokázala živě představit, jak rve Brucovi srdce z těla.
„Cože?" ptala se Piper, která její odpověď nezachytila.
„Říkám, že nemám tušení, asi nějaká zvrhlá." Vyhnula se odpovědi Audrey a vzala si od Piper další mokrý talíř. „Už se to tu někdy stalo?" chtěla vědět, jelikož jí ta otázka hlodala celý den.
„Myslíš, že někdo zabíjel lidi a tahal je na náš pozemek, aby to vypadalo, jako že je to naše vina?" Audrey přikývla. „Ne, tedy co si já pamatuju. Kluci to možná zažili, ale já ne. Nejsem vlkodlakem moc dlouho, víš? Myslím, že to bude asi tři a půl roku od mé proměny."
„Vážně?" podivila se Audrey. „Já myslela, že jsi sem přišla s Adamem a Noahem."
„Ne, copak jsem ti neřekla, jak jsem se sem ve skutečnosti dostala?" zeptala se Piper překvapeně.
„Ne." Hlesla Audrey.
„A chtěla bys to slyšet? Musím tě ale varovat, není to ani zpola tak zajímaví, jako Nathanův nebo Masonův příběh."
„To nevadí, povídej, jsem zvědavá!"
„Dobře. V jednom větším městě, jehož název by ti stejně nic neříkal, jsem vlastnila malou restauraci. Byla v jedné menší ulici, ale i tak jsem měla docela dost zákazníků a dokonce i několik stálých. Milovala jsem ji. Byla jako moje dítě, chápeš?
Adama jsem si všimla díky místu u okna, kde pokaždé sedával. Vyzařovala z něj jakási zvláštní energie a tak jsem pod záminkou, že mu jdu odnést jídelní lístek, šla k jeho stolu a čekala, jestli něco řekne. Nic. Až když jsem se otočila k odchodu, ozval se.
,Promiňte, slečno, máte dneska večer volno?'
A tak to všechno začalo. Šli jsme ven, povídali si a smáli se. Procházeli se po městě, v parcích a zastavili u tančící fontány. Tam mě poprvé políbil. Byla jsem v tom až po uši, naprosto zamilovaná.
Adam za mnou chodil každý každičký den a pak asi půl roku poté, co to vše začalo, ke mně Adam večer přijel a řekl, že mi musí něco říct. Něco velmi důležitého a taky že se mě musí na něco zeptat.
Když jsme se posadili a já mu uvařila čaj, otřásl se Adam, ale spustil. Mluvil přímo k věci, za což jsem mu byla vděčná, nechodil zbytečně kolem horké kaše.
Řekl, že mě nechce děsit, ale že má tajemství, které se nesmí nikdo dozvědět, ale že mě miluje tak moc, že mi to chce říct. Vybídla jsem ho, aby pokračoval a on na mě vychrlil, že je vlkodlak a že jeho Alfa neschvaluje náš vztah.
Zírala jsem na něj, neschopná slova. Myslela jsem si, že si ze mě jen střílí, ale to, jak se tvářil, mě okamžitě vyvedlo z omylu. Nevěřila jsem mu, jasně že ně. Vždyť to bylo tak nereálné! Vlkodlak! A tak se přede mnou částečně proměnil. Nevím, jestli jsi někdy viděla částečnou proměnu, je to docela složité a ne každý to úplně zvládne, aniž by se poté proměnil celý. V podstatě jde o to, že vlkodlak dokáže proměnit jen tu část těla, kterou chce. Adam si nechal narůst ocas, asi mě nechtěl vystrašit, ale stejně mě to dost šokovalo.
Zeptala jsem se ho, jak dlouho už je takový. Odpověděl, že už se takový narodil, že s tím nemohl nic dělat, má to prostě v genech. To byla další rána. Korunu tomu však nasadil, když mě požádal, abych se stala tím samým, čím je on. Když jsem se ho zeptala, jak po mě může něco takového chtít, řekl, že pokud s ním budu chtít zůstat, nemám na vybranou, jinak že mě bude muset opustit a už se nikdy neshledáme. A tak, jsem souhlasila. Nedokázala jsem si život bez něj představit a nechala se pokousat. Odvezl mě sem a celou cestu se mi omlouval a říkal, jak strašně moc mě miluje a je mi vděčný za to, že jsem řekla ano.
Proměnou jsem prošla dole ve sklepě. V té samé kleci co ty a spousta dalších před námi. Trvalo mi to dvacet hodin.
Opustila jsem svou rodinu, svou restauraci, ale dostala tohle všechno!" řekla a ukázala kolem sebe. „Báječnou skoro rodinu, milovaného muže a navíc si můžu vařit, co chci a v jakém chci množství, protože to pokaždé někdo sní." Piper se šťastně zasmála.
„To jsi souhlasila, aniž by tě musel dlouho přemlouvat?" zeptala se Audrey udiveně.
„Přesně tak, víš, on byl to nejlepší, co mě za několik let potkalo. Když mi bylo dvacet jedna, byla jsem zasnoubená se svým dlouholetým přítelem. Milovala jsem ho, ale nikdy jsme se nevzali."
„Proč?"
„Protože zemřel dřív, než jsme začali s přípravami na svatbu." Audrey na svou přítelkyni nevěřícně vykulila oči.
„Co se stalo, Piper?!"
„Jaden byl u policie. Došlo k přestřelce při zásahu na obchodníky s drogami a zbraněmi, a zrovna ten den, nebyl ve službě. Když mu ale zavolal velmi dobrý přítel, že je jich na ně příliš a jsou ozbrojení, Jaden neváhal a jel jim na pomoc.
Zastřelili ho dřív, než se do budovy dostal. Na místě zemřel. Doktoři mě ujišťovali, že to bylo rychlé a že pravděpodobně ani moc dlouho netrpěl, ale kdo ví!" Piper popotáhla a utřela si rukávem uplakané oči. Audrey nebyla schopná jediného slova. Jen tam tak stála s utěrkou v ruce a dívala se na plačící Piper, která jí odhalila své staré, zato však nezahojitelné rány. „Tak strašně moc jsem ho milovala a on byl najednou pryč! Každou noc jsem se budila s pláčem a prosila Boha, aby mě zabil, abych mohla být s ním!" Hlasitě se vysmrkala do ubrousku a začala se zhluboka nadechovat, ve snaze uklidnit se natolik, aby dokázala ve svém vyprávění pokračovat. „Trvalo mi skoro pět let, než jsem se z té ztráty dokázala vzpamatovat natolik, abych mohla začít žít zase normální život, i když bez Jadena. Ten samý rok jsem si pořídila tu restauraci a začala opět vařit. Jak jsem ti už řekla, měla jsem hodně zákazníků, většinou to byly paní od matky z práce, ale po několika týdnech jsem zjistila, že jeden konkrétní člověk u mě obědvá každý den, v tu samou hodinu a na tom samém místě." Po tváři se jí rozlil blažený a zamilovaný výraz.
„Adam?" řekla Audrey a Piper přikývla.
„Díky němu jsem zase dostala chuť žít. Zachránil mě před věčnou samotou a smutkem a tak, když mě požádal, abych se stala vlkodlakem, nedokázala jsem odmítnout, protože další ztráta, by mé srdce rozervala úplně!"
Audrey za sebou ucítila něčí přítomnost a otočila se. Ve dveřích stál Adam a láskyplně se na Piper díval, poté se pohnul a přešel ke své dívce, kterou něžně políbil a pak se otočil k Audrey, aniž by pustil Pipeřinu ruku.
„Udělala mě tím nejšťastnějším mužem na světě. Tak moc jsem se bál, že odmítne a já ji budu muset zabít, ale ona bez jakéhokoli rozmýšlení souhlasila. Stejně bych ji nedokázala zabít, to bych raději zemřel já sám, ale Isaac byl nekompromisní.
Když jsem za ním přišel, zoufalý, řekl mu, že bez Piper nedokážu žít a prosil ho o radu, řekl mi, že jí mám říct, kdo ve skutečnosti jsem a poté bude zaležet na ní, jestli bude žít nebo zemře."
„Tys věděla, že když nebudeš souhlasit, bude tě Adam muset zabít?" zeptala se Audrey vyděšeně.
„Ne, neřekl mi to, ale já souhlasila, a na ničem jiném nezáleželo." Adam se k ní naklonil a políbil ji, nebo jí spíše jen zavadil o rty. Audrey se otočila a zmizela z místnosti. Taková láska, pro kterou by člověk zemřel - přesně jako Romeo a Julie - jí jen rvala srdce, protože to, co ona si pamatovala ze své lásky, byla bolest a krev, protože na to krásné zapomněla v ten večer, kdy to skončilo.
Když se jí konečně podařilo usnout, bylo už téměř ráno. Tu noc nikdo nemohl spát, všichni byli příliš rozhození tím, co se dělo, než aby dokázali myslet na spánek, a tak, když se v sedm ráno sešli u snídaně, bylo všem jasné, že na proměnu nemá dostatek sil ani Nathan, který se jinak dokázal proměnit úplně kdykoli.
„Uděláme jednoduchý průzkum!" řekl Isaac a upil ze svého šálku kávu. „Rozdělíme se a každá skupina se bude snažit zjistit o tom děvčeti něco víc, dobře? Stejně dneska v tom stavu v jakém jsme, nic moc nezmůžeme." Nikdo nebyl proti a neměl ani žádné připomínky a tak, jakmile smečka dosnídala, se všichni odebrali do svých pokojů, aby se připravili.
V chodbě zastavil Olivera, který se chtěl na chvíli ukrýt v knihovně Nathan a přitlačil ho ke zdi.
„Musíš s ní být ve skupině, Olivere, je ti to jasné? Všechno tohle je směřované proti Audrey, nebo alespoň bylo, než jsme včera našli to tělo dříve, než poldové. My víme, že ona to neudělala, ale ani Isaac si kvůli těm výpadkům není naprosto jistý. Pokud mu nedokážeme opak, tak ji zabije nebo vyžene, a to by nezvládla, to víme oba až moc dobře. Tak co?" pustil staršího vlkodlaka a o krok ustoupil.
„Pokusím se Isaaca přesvědčit, aby mě přidělil k ní. My to dokážeme, Nathane, ta dívka bude očištěna." Nathan při jeho slovech zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„To doufám. A co máš v plánu potom?" zeptal se a Oliver ukázal na dveře knihovny, za kterými oba muži zmizeli. Během jejich rozhovoru se Audrey začala probírat z dalšího výpadku.
Ležela před skříní a v hlavě jí tepalo. Sáhla si do vlasů, a když se na ruku zadívala, měla ji od krve. Rozsekla si hlavu o roh skříně.
„Au, kruci, to šťípe!" sykla a posadila se. Hlava se jí zatočila a žaludek zhoupl. „Snad se to brzy zatáhne," zadoufala a pomalu se postavila. Musela se přeci připravit.