VLČÍ KREV I.

WOLF'S LOT 2.část

Běželi bok po boku, přeskakovali spadané stromy, pařezy a kameny. Obíhali kmeny stromů a při tom se ani jeden od toho druhého nevzdálil. Panovala mezi nimi harmonie. Bylo jim spolu dobře. Běželi dlouho, dokud se Nathan nezastavil u malého bublajícího potoka. Audrey se posadila naproti němu a prohlédla si okolí svýma novýma očima. Některé barvy ustupovaly do pozadí, jiné naopak byly sytější a zářivější. Nebylo to však nijak omezující, naopak, tak dobře neviděla Audrey snad nikdy ve svém životě. A co teprve její čich! Cítila vše, tlející spadané listí, ptáky ve větvích stromů, Nathanovo vlčí tělo.
Černý vlk se nepatrně zachvěl a začal se měnit. Srst zmizela a nahradila ji světle růžová kůže, která začala okamžitě tmavnout. Končetiny se vykloubily, aby mohly zapadnout do svých jamek, jak měly. Čenich se zkrátil a páteř jak by smet. Téměř za minutu už před Audrey stál Nathan, ve své lidské podobě. A taky dočista nahý.
„Teď ty," pokynul jí a ona zavrtěla svou velkou a těžkou hlavou. „Ale no tak, slibuju, že se nebudu dívat. Vím, že to není nic příjemného, ale momentálně ti nic jiného nezbývá, tak mě přestaň zlobit a zkus to. Budu ti radit."
Vlk si odfrkl a zadíval se Nathanovi do očí pohledem, který se tázal, jak začít.
„Není to zase tak těžké. Musíš se jen zhluboka nadechnout a soustředit se na to, jak jiné je tvé lidské tělo. V čem se od vlčího liší. Později už to nebudeš muset dělat, ale teď to tak radši uděláme. Nechceme přeci, abys zůstala v polovině proměny."
Audrey se zhluboka nadechla a zavřela oči. Hlavně zůstat v klidu a myslet na rozdíly. Opakovala si stále dokola, a pak se dostavila ona známá bolest.
„Mohl bys na mě přestat zírat?" okřikla Nathana Audrey a stočila se do klubíčka ještě těsněji. „Není to zrovna nejpříjemnější, lžete v mokrém listí."
„Tak proč ležíš? Kdybys stála, žádné listí by ti nevadilo."
„Dokud se neobleču, tak nikam nejdu a rozhodně nevstanu."
„Audrey, hele, nahota je v našem případě naprosto normální. Chápu, že asi nejsi zvyklá se před někým koho téměř neznáš svlékat, ale já tě za to, jak vypadáš odsuzovat nebudu. Taky nevím, proč bych měl, ale to je teď vedlejší.
Hlavní je, že je to k domu ještě pár kilometrů, asi dva, a jelikož pochybuju, že jsi nesla celou cestu v puse mobilní telefon, musíme tam dojít sami a nazí. Bohužel."
„Tak fajn, ale nebudeš se na mě dívat."
„Nemůžu ti to sice úplně zaručit, ale slibuju, že se nebudu dívat úmyslně. Stačí?" Audrey kývla, Nathan se otočil a ona se zvedla ze země do stoje.
„Jdeme," procedila skrz zaťaté zuby a dala se do pohybu.
„Rád, ale být tebou, šel bych na druhou stranu, tudy se dostaneš do města."
„Fajn!" vyštěkla a následovala nahého Nathana lesem.
„Co se to ve městě stalo?"bzeptal se po několika minutách Nathan.
„Jak to myslíš?" odpověděla nechápavě Audrey.
„Co tě tak vyrušilo, že to nastartovalo proměnu."
„Já, radši bych to řekla rovnou i Isaacovi, jestli ti to nevadí."
„Ne, jasně, že ne. Jen jsem se zeptal." Došli téměř na kraj lesa a mezi stromy byl vidět velký cihlový dům. „Tak jsme doma, pojď, už na nás čekají."
„Počkej, kam jdeš?"
„Dovnitř?" odvětil Nathan.
„Nahý?"
„A jak jinak bych tam asi tak mohl teď přijít?"
„Chci tím říct, že já odtud nahá nevylezu. Stačí mi, že mě vidíš nahou ty. Nepotřebuju, aby všichni věděli, jak vypadám bez oblečení!"
„Tak fajn, pošlu ti sem Piper s oblečením. Ale vážně nechápu, proč jsi tak stydlivá. Tělo máš totiž naprosto perfektní."
„Hej!"
„No co?" opáčil, usmál se na ni a vyběhl z lesa ven na travnatou plochu. Během chvíle zmizel v domě a neuplynulo ani pět minut a na kraji lesa se objevila Piper s náručí plnou oblečení.
„Audrey, strašně moc se ti omlouvám, kdyby nebylo mě, tak by si tě nevšiml. Je mi to strašně líto. Tady máš nějaké šaty. Rychle se obleč, Isaac s tebou chce mluvit a děsně zuří!"
„Zuří?!"
„Jak jsem řekla." Audrey polkla, oblékla se jak nejrychleji dokázala a poté už spěchala s Piper po boku k domu.
Už když vstoupily do chodby, zaslechla Audrey Isaacův rozzuřený hlas, který se nesl celým domem: „Ty ses snad naprosto zbláznil, Nathane!"
„Je hodně rozčilený," poznamenala Piper a Audrey se strachy zachvěla.
„To je kvůli mně?!" Piper jen omluvně pokrčila rameny.
„Myslel jsem, že jsem ti jasně řekl, že nemáš vycházet z domu, a tys mě neposlechl! Víš, jak se tomu říká? To je neposlušnost a ta se nějak trestá. Co mám s tebou teď dělat?! Můžeš mi to laskavě říct?!" Isaac stál uprostřed místnosti s krbem a řval na Nathana, který stál u okna a díval se na něj netečným pohledem.
„Už jsem ti to řekl, Isaacu. Audrey potřebovala pomoc. Co myslíš, že by se stalo, kdybych se tam neobjevil? Nemyslím si, že by ji dokázal Adam s Piper zastavit - nic proti." Dodal k Adamovi, který se opíral o krbovou římsu.
„To je v pohodě, řekl bych, že máš pravdu."
„Ona byla vyděšená, Isaacu. Nevěděla, co dělat. Cítil jsem to z ní. I přes tu vzdálenost jsem to cítil. Sám to dost dobře nechápu, ale to, co mezi námi je, ji možná zachránilo."
„Ale, nebuď si tím tak jistý. Já osobně si myslím, že by to Audrey zvládla jen s pomocí Piper a Adama. Tys tam prostě chtěl být!"
„Nechci vám do toho vstupovat," ozvala se Audrey, která právě vstoupila do místnosti spolu s Piper, „ale Nathan má pravdu. Když jsem se začala měnit, měla jsem strašný strach! Téměř jsem ztratila hlavu, dokonce ani Pipeřina slova mi nepomáhala a když jsem se proměnila úplně, začala jsem panikařit. Všechny ty zostřené smysly, ty pachy, ty zvuky, dohánělo mě to k šílenství! Pak jsem uslyšela Nathana. Netuším, jak jsem to poznala, ale mé tělo to vědělo. Najednou se uvolnilo, a když se objevil na rohu té ulice, všechno to ze mě spadlo.
Nathane, jsem ti neuvěřitelně vděčná za to, že jsi Isaaca neposlechl - i když bys měl - a vydal ses za mnou." Nathan na ni překvapeně zamrkal a Isaac zalapal po dechu. Jediný, kdo byl schopen slova byla Eve, která se zvedla z jednoho z křesel a přešla do středu místnosti.
„To ale nic nemění na tom, že jsi nás všechny ohrozila. Nějaký pitomec volal na policii a kváknul jim, že se po městě prohánějí velcí vlci. Tak dlouho se nám dařilo zůstat v utajení a teď to ty takhle zvoráš! A kvůli čemu? Kvůli nějakému klukovi!"
„Počkejte, klukovi?" zarazil se Isaac. „To vyvolalo tu proměnu?" zeptal se Audrey.
„Ano," odpověděla a sklopila hlavu. „Uviděla jsem tam někoho, koho jsem znala a on mě poznal a rozběhl se za mnou. Musela jsem utéct."
„Tak tím se všechno vysvětluje," vydechl Isaac a promnul si spánky. „Dobře, pro dnešek už toho bylo dost. Nathane, padej do svého pokoje a do večeře tě nechci vidět." Nathan zkroušeně přikývl a vyšel z místnosti. „A Audrey?" Oslovená zvedla hlavu. „Oliver na tebe čeká v knihovně, chtěl by se tě na něco zeptat."
„Už jdu," řekla a vyběhla z pokoje.

„Olivere?" zavolala a vešla do knihovny.
„Audrey, no konečně, doufám, že jsi v pořádku. Slyšel jsem, co se stalo."
„Jo, jsem v pohodě, děkuju. Isaac říkal, že se mnou chceš kvůli něčemu mluvit." Přešla ke stolu, za kterým seděl Oliver a něco škrábal na čistý list papíru.
„Ano, to jsem chtěl, to je pravda. Posaď se," řekl a pokynul jí k jedné z židlí. Audrey udělala, jak chtěl. „Víš, jde o to, že mě vlkodlaci vždy fascinovali. Já se jím už narodil, a tak to pro mě bylo něco naprosto normálního, ale když mi rodiče řekli, že vlkodlakem se může stát i normální člověk, začal jsem se o to více zajímat.
Šel jsem na medicínu a nakonec sběhl ke studiu molekulární biologie. A našel jsem se u DNA a genů. Už na škole jsem začal testovat svou krev, ale nic zvláštního jsem v ní nenašel, tedy jistě, že byla odlišná od normálních lidí, ale když jsem ji porovnal s krví mých rodičů, byla ta má téměř totožná. Pak jsem se setkal s dívkou, která se vlkodlakem stala. Trvalo mi to pár dní, než svolila a já jí mohl nabrat krev. Když mi přišly výsledky jejích testů, málem jsem udělal salto vzad. Její krev a DNA, byla naprosto odlišná od té mé. Bylo to tak fascinující.
Od toho momentu v mém životě beru krev každému novému vlkodlakovi a zkoumám ji. Zjistil jsem totiž, že lidé, kteří se stali vlkodlaky kvůli kousnutí, mohou mít jisté schopnosti. Tak jako třeba Nathan. Víš, že od kousnutí uběhlo více než deset let, než se proměnil? To je něco neskutečného, a teď, když se mezi vámi objevilo to pouto. Zajímalo by mě..."
„Jak vypadá má krev?" doplnila Audrey.
„Přesně tak. Potřeboval bych jen trochu tvé drahocenné krve. Jen, abych zjistil, jak vypadá, co je v ní tak výjimečného, že dokázala v reakci s tou Nathanovo vytvořit něco tak jedinečného. Myslíš, že bys mi mohla prokázat tu laskavost a nechat mě si ji vzít?"
Audrey se nad tím zamyslela. Už předtím si říkala, že mu v žádném případě svou krev nedá, ale když on byl tak přesvědčivý a navíc i ona byla zvědavá, co tam objeví. Strašně moc chtěla vědět, co je s její krví špatně, a tak souhlasila s jeho návrhem.
„No výborně!" zajásal a div že nezatleskal. Přiskočil k ní s jehlou a pěti velkými ampulkami.
„Tolik?" podivila se Audrey.
„Zase tolik jich není," ujistil ji Oliver a jehla se objevila v její loketní jamce.