VLČÍ KREV I.

ROZHOVOR

Posadili se v jedné malé kavárně, která měla k Audreině překvapení otevřeno už od šesti a objednali si. On černou kávu a ona černý čaj s mlékem a cukrem.
„Nepiješ kafe?" zeptal se překvapeně.
„Neznám tvé jméno, a ne, nepiju."
„Jsem Nathan."
„A dál?"
„Prostě Nathan. Nic jiného vědět nepotřebuješ."
„Fajn. Proč jsi mě sem přitáhl?"
„Musíme si promluvit, Audrey," zašeptal a naklonil se k ní přes stůl.
„A o čem?" zeptala se a zvědavost v jejím hlase byla jasně znát.
„O tom, co jsem ti udělal," řekl nešťastně. „O tom, co jsem ti provedl."
„Myslíš o tom, že jsi mě pokousal?" zeptala se nejistě a začala přemýšlet o tom, co o vlkodlacích vlastně ví. Když jí došlo, proč se zatvářil tak zmučeně, málem omdlela. „Co se se mnou stane?!"
„Já se ti vážně moc omlouvám."
„Já, já se stanu vlkodlakem?!" Přitakal. „Ale jak, proč..." Mělo jí to dojít, rány se jí zahojily téměř okamžitě. Neměla by být tak překvapená a vyděšená.
„Musíš pochopit, že je to někde v tobě. Někde v tvém těle, v tvé krvi."
„Cože?" zeptala se nechápavě. Tomu nerozuměla.
„Kdybys to v sobě neměla, nestala by ses tím, čím jsi teď. Vykrvácela bys v tom parku na chodníku a dopadla stejně jako ten chlap."
„Zabils ho," vydechla.
„Jo."
„Proč jsi to udělal?"
Pousmál se. „Protože tě sledoval," odpověděl a zvedl k ní své černé oči. „Chtěl ti ublížit, tak jsem ho zabil."
„Proč já?" Do očí se jí draly slzy.
„Na to se musíš zeptat našeho Alfy."
„Jasně, vůdce smečky, tohle je tak divné. Co se mnou teď bude? Co se se mnou stane? Co budu dělat?"
„To je právě to, co musíme vyřešit, Audrey," řekl Nathan a překryl její dlaň svou. „Hlavně se ničeho neboj, dobře?" Přikývla a věnovala mu plachý úsměv. Ačkoli ho neznala, cítila k němu důvěru a věděla, že co říká, myslí zcela vážně.
Hned na to přišla mladá servírka, která si začala Nathana se zájmem prohlížet, ale když jí nevěnoval ani špetku pozornosti, postavila před ně, co si objednali a uraženě odešla.
Ani jeden z nich už nic neřekl, každý se chopil svého šálku a ponořen do vlastních myšlenek začal usrkovat horkého nápoje.

„Můžu si půjčit tvůj mobil?" zeptala se Audrey znenadání Nathana a ten na ni vykulil oči. „Potřebuju zavolat rodičům, že žiju a že se asi vrátím domů až na oběd." Uklidnil se.
„Jo, jasně, žádný problém," odpověděl a podal jí svůj mobil.
Matka to vzala hned po druhém zazvonění.
„Audrey, panebože, kde jsi a od koho to voláš?"
„Ahoj, mami, jsem venku s jedním spolužákem a asi se vrátím až na oběd. Kdyby se něco změnilo, tak ti určitě zavolám. Dobře?"
„Se spolužákem? A je hezký? Jistě, žádný problém, klidně se najez ve městě. A užij si to, zlato."
„Na to ti odpovídat nebudu, a neboj se, užiju." Řekla, zavěsila a podala mobil zpátky Nathanovi, který se široce usmíval. „Co je?"
„Proč jsi jí neodpověděla na otázku? Zajímalo by mě, co jí řekneš."
„Možná je dobře, že jsem neodpověděla, ještě by ses urazil," odbyla ho s úsměvem a dloubla do něj koncem lžičky.
„Hej," zaprotestoval, ale nechal to být.

Za několik minut byli opět venku. Posadili se na jednu z laviček v parku a chvíli bylo ticho. Pak promluvil Nathan. Jeho hlas byl opatrný, ale pevný.
„Je tu něco, co bys měla vědět."
„A co je to?" zareagovala na jeho větu Audrey.
„Nebude se ti to líbit, ale bojím se, že stejně nemáš na vybranou."
„Tak o co jde, Nathane!" přitlačila.
„Musíš odjet se mnou."
„Cože?" podivila se. „Jak to myslíš, že s tebou musím odjet? A kam?"
„Za smečkou. Musíš se k ní připojit. Jinak to nejde. Budeš se mnou muset opustit tohle město." Zůstala na něj překvapeně civět.
„Opustit tohle město? Proč?"
„Vždycky to tak bylo. Nejsilnější jsme, když jsme ve smečce. Všechno zvládáme mnohem lépe a život je tak jednodušší. Hlavně se nemusíme přetvařovat, je mnohem snažší žít."
„To snad nemyslíš vážně, Nathane! Opustit svou rodinu, své přátele?"
„Jak jsem řekl, nemáš na vybranou. Buď půjdeš dobrovolně a budeš se moct rozloučit a vymyslet si, proč odcházíš, nebo tě odsud odtáhnu za vlasy. Je mi to líto." To už bylo na Audrey moc. Za posledních pár dní se toho stalo příliš a představa, že by měla opustit známá místa a lidi, na kterých jí záleželo, už byla poslední kapkou. Hráz jejího sebeovládání se protrhla a ona se rozplakala. Nathan ji objal kolem ramen, ale ona ho odstrčila, vstala a rozběhla se pryč.
Byla zdrcená. Chápala, že to Nathan myslí dobře, že jí dává možnost si vybrat, ale představa, jak stojí před rodiči a říká jim, že je opouští, jí rvala srdce. Co by jim řekla? „Je ze mě vlkodlak a musím se připojit ke své vlkodlačí smečce, abychom si společně mohli drbat záda a zbavovat se blech. Sorry ale odjíždím z města, už mi nevolejte." Vážně originální, na to by jí určitě skočili.
Zastavila se, až když vyběhla z parku, najednou jí bylo Nathana líto. On za nic nemohl, dělal jen to, co měl. Chtěl jí pomoct, ale co teď? Mohla se k němu vrátit? Nebo odejít domů a na všechno zapomenout?
Jen se jí snaží pomoct. Ví, čím si prochází. Taky to zažil, taky byl pokousaný, nebo se s tím snad narodil?
Dělá to pro její dobro, on ví, co je pro ni nejlepší. Musí ho vyslechnout.
Otočila se, utřela si slzy a vrátila se k němu. Seděl stále na tom samém místě. Věděl snad, že se vrátí? Posadila se vedle něj, obrátila se čelem k němu a čekala.
„Proč se na mě tak díváš?" zeptal se vykolejený její pozorností.
„Chci, abys mi řekl, proč se mám přidat ke smečce a nezůstat tady se svou rodinou."
„To myslíš vážně?"
„Jo, a koukej mít nějaké vážně neprůstřelné důvody, jinak už mě nikdy neuvidíš." Polkl, zamyslel se a pak si odkašlal.
„Jde o to, že spousta pokousaných, kteří zůstanou na pospas svému osudu, buď vykrvácí, nebo jako ty, to v sobě mají a stanou se vlkodlaky. Většinou o tom ale nevědí. Jsou tu nějaké příznaky, jako třeba že máš pořád hlad, ale většinou je nenapadne, že by to mohlo být nějak spojeno s tím kousnutím.
Když tě pokouše vlkodlak a ty se jím staneš, je zlomovým bodem tvé existence první proměna. Většina těch, kteří o tom nevědí, a přepadne je to, se buďto zblázní nebo se promění a zblázní se až ve své vlkodlačí podobě. Jsou však i tací, kteří se s tím vypořádají sami, ale ti jsou pak docela divocí a bez smečky se nedokážou ovládat. Říkáme jim ferlupové, to je z latinských slov pro divoký a vlk. S těmi se potom vypořádáváme po svém, hlavně když ohrožují místo, kde žijeme. Věř mi, že bych tě nechtěl zabít, kdybys náhodou přežila a nezbláznila se." Mrkl na ni, ale jí to vtipné nepřipadalo ani omylem.
„A jak to chodí ve smečce? Nevím, co si pod tím mám představit, žijete v lese?"
„Vypadám snad na to? Ne, nežijeme v lese. Máme dům, který patří rodině našeho Alfy už několik staletí. Je to moc pěkný dům, a hlavně velký. Tak akorát pro středně velkou smečku, jako je ta naše.
Každý máme svůj vlastní pokoj, takže to tam chodí vlastně jako na koleji. Akorát bez toho učení.
Ve smečce panuje určitá hierarchie, tak jako u normálních vlků, akorát u nás žádnou Omegu nenajdeš, je tam jen Alfa a my ostatní. Navzájem si věříme a jsme k sobě loajální. Jsme jako sourozenci, krví nám vlastně koluje ta samá krev, krev zvířete. Pomáháme si a nikdy nenecháme své druhy v maléru. A všichni bezmezně posloucháme svého Alfu. Jinak to asi ani nejde, vždycky to tak bylo.  Když řekne, abychom něco udělali, uděláme to." Když se na Audrey podíval, v očích měl lítost.
„To on ti řekl, ať mě pokoušeš?"
„Ne, ne tak docela, původně jsem měl přivést domu silného muže, který by nám pomohl v boji proti ferlupům. Jenže když jsem si uvědomil, že tě ten prasák sleduje, nevydržel jsem to a zabil ho. Když jsem se přeměnil zpět do lidské podoby, zavolal jsem Isaacovi, to je náš Alfa, a řekl jsem mu to. Když jsem od těla odbíhal, zrovna ses otočila. Bál jsem se, že jsi mě viděla, a on mi řekl, ať pokoušu tebe, kdybych to neudělal, musel bych tě zabít. To je takové vlkodlačí pravidlo. Čím méně lidí o nás ví, tím lépe, neradi bychom se dostali do laboratoří, kde by nás zkoumali a dělali na nás pokusy jako na myších.
Musel jsem tě pokousat, on mi to nařídil. Neměl jsem jinou možnost. Je mi to tak strašně líto.  Nechtěl jsem to udělat, a když jsi přestala křičet, zhrozil jsem se, že jsem ti ublížil moc, nebo že máš na vlkodlaky nějakou vážně agresivní alergii, co já vím, co všechno existuje. Pak ses ale zavrtěla a já se ujistil, že jsi naživu. Odběhl jsem, přeměnil se, vrátil se pro tebe, a ty už jsi nekrvácela. Rány se ti začaly rychle léčit a to znamená, že budeš jednou z nás.
Odnesl jsem tě domů a slíbil si, že se o tebe postarám. I tobě jsem to slíbil."
„Já vím, slyšela jsem tě." Zašeptala Audrey a zadívala se na své ruce.
„Vážně?"
„Jo."
„Tak co? Jak se rozhodneš? Ještě než něco řekneš, chtěl bych ti říct, že tě zítra musím přivést domů. Jinak pro tebe pošlou někoho jiného a ten už tě pravděpodobně zabije, aby se z tebe nestal ferlup."
„Cože? To jsi mi to nemohl říct dřív?"
„Promiň," sklopil hlavu.
„Asi stejně nemám moc na výběr, takže jo, pojedu s tebou. Jen musíme vymyslet, co řekneme mým rodičům."
„My?" podivil se.
„A co sis myslel? To tys mě pokousal, je to tvoje vina, takže koukej něco vymyslet."
Opřel se o opěradlo lavičky, složil si ruce na prsa a zamračil se.
„Nech mě přemýšlet, Audrey, já něco vymyslím."
     „Tak fajn," řekla a napodobila jeho snažení.