VLČÍ KREV I.

NOVÝ DOMOV, NOVÁ RODINA 1. část

„Uneseš to?" zeptala se Audrey Nathana, který táhl všechna její zavazadla ze schodů a do auta, nervózně.
„Co myslíš?" odpověděl kousavě, tak toho radši nechala a otočila se k rodičům, kteří se na ni dívali se slzami v očích.
„Neplačte, vždyť se nevidíme naposledy," zalhala Audrey a chytila každého za ruku. „Budu vám psát a taky volat. Vždyť existuje internet! Nebude to zase tak strašné, jak si myslíte. Třeba ani nepoletíme do Asie, ale zůstaneme na tomhle kontinentě." Snažila se je uklidnit a u otce se jí to povedlo, matka se zarazila při její poznámce o Asii, ale nakonec to nechala být a malinko se uvolnila.
„Tak jo, holčičko. Hlavně si to s Nathanem užijte. A kdyby ses třeba chtěla vrátit domů, tak se klidně vrať," vykoktal ze sebe otec.
„Neboj, tati, vím to," řekla a usmála se na něj.
V zátylku ucítila mravenčení a než si to uvědomila, stál za ní Nathan a držel ji kolem pasu. V místě, kde se jí dotýkal, jí kůže lehce mravenčila.
„Už musíme jet, rozloučila ses?" zašeptal jí do ucha a ona se zachvěla.
„Teď jdu na to."
„Tak si pospěš, už nás očekávají." Přikývla a otočila se zpět ke svým rodičům. Pustil ji a ona k nim udělala váhavý krok.
„Mami, tati, už pojedeme," řekla a na posledním slově se jí zlomil hlas.
„Ach, zlato!" vykřikla matka a vrhla se své dceři kolem krku s takovou vervou, že Audrey zakolísala. „Budeš nám strašně moc chybět, ale chápeme, že chceš poznat svět a nebudeme ti v tom bránit." Pustila ji a otočila se k Nathanovi. „Jestli naší holčičce něco uděláš, vykastruju tě jako psa! Starej se o ni hezky, rozumíš!" Zmohl se jen na přikývnutí. Její slova ho zaskočila a ona se samolibě usmála. „Dobře."
„Tati," Audrey už stěží udržela slzy v očích.
„Ššš, já vím zlatíčko. Budeš mi vážně chybět, ale zvládneš to i bez nás.  Čeká tam na tebe celý svět, tak se ho neboj.
A hlavně nám dej vědět sem tam, jak se máš. Věřím, že Nathan je dobrý mladý muž a že se o tebe postará. Už jsi velká a musíš se naučit rozhodovat sama a činit velká rozhodnutí, tohle, je jedno z nich. Mám tě rád, holčičko." Políbil ji na čelo a pevně ji objal. Zabořila mu tvář do ramene a naposledy vdechla jeho vůni, která jí dávala jasně najevo, že všechno, co říká, je pravda. Pustil ji až příliš brzy. „Je čas jet, Audrey. Zbytečně to neprotahuj, bolelo by nás to ještě víc." Přikývla a otočila se k velkému terénnímu autu, ve kterém už nedočkavě poposedával Nathan.
„Miluju vás," zavolala na ně, poslala jim vzdušný polibek a zavřela dveře od auta.
„My tebe taky!" zvolali oba současně a motor zahřměl.
„Je čas jet domů," řekl s úsměvem Nathan a šlápl na plyn.
Když se Audrey otočila dozadu, uviděla už jen dvě malé postavy, které se drží za ruce a mávají jí na rozloučenou.
„Zachránila jsi jim život, Audrey, budou žít stejně jako doposud, akorát bez vlkodlačí dcery, která ještě nemá nad svým tělem kontrolu. Udělala jsi správné rozhodnutí a rozloučila se. Nemusíš být smutná."
„Já vím, ale je to těžké. Bude mi chvíli trvat, než si na to zvyknu."
„Ale nakonec to překonáš, uvidíš," chlácholil ji Nathan. Přikývla a pak se zničehonic zhrozila.
„Panebože, nerozloučila jsem se s Paige!"
„S kým?"
„S Paige, mou nejlepší kamarádkou! Musíme se vrátit, musíme jet k ní!"
„Hej, hej, brzdi. Nikam se nejede. Kdybychom se tam vrátili, tak už tam zůstaneš!"
„Ale ty to nechápeš! Já se s ní musím rozloučit!"
„Tak jí zavolej!" vyjel na Audrey Nathan, který už toho měl tak akorát dost. „Zavolej jí na mobil, nebo přestaň hulákat, protože mám chuť ti jednu vrazit!" Okamžitě ztichla.
„Tak jo, zavolám jí," pípla Audrey, vytáhla z kapsy džínové bundy svůj mobil a vytočila číslo své kamarádky. Vzala to až na desáté zazvonění.
„Audrey?"
„Jo, Paige, to jsem já. Ahoj."
„Co se děje? Zníš divně?"
To je to vážně tak poznat? „Já ti musím něco říct."
„Tak povídej, vybal to, nemám moc času, jedu s rodiči na chatu."
„Odjíždím z Heart Valley."
„A?"
„Jak to myslíš?  Říkám ti, že opouštím Heart Valley."
Docvaklo jí to. „Počkej, jak to, že opouštíš Heart Valley?"
„Tak, jak to říkám Paige. Musím odjet, je to důležité a už se tam nikdy nevrátím, nikdy. Je mi to líto, strašně mě to mrzí, ale jinak to nejde, chtěla bych ti to říct, protože jsi moje nejlepší kamarádka, ale nemůžu, protože..."
„Víš co? Strč si tu svou nejlepší kamarádku někam! Když odjedeš, tak jsme my dvě skončily, a myslím to vážně! Kdybys byla tak dobrá kamarádka, jak tvrdíš, řekla bys mi to a žádné nemůžu, by tě nezastavilo.
Už o tobě nechci nikdy slyšet. Necháš mě tady v té díře a odjedeš si! Táhni ke všem čertům. Nesnáším tě!" A tak jí třískla s telefonem. Audrey na něj zůstala nevěřícně civět.
„Slyšels to?" Nathan přikývl. „Ona mi to položila, ještě nikdy to neudělala."
„Dost jsi ji vytočila, tak se nediv. Každopádně je tedy dost výbušná. Takovou reakci jsem tedy nečekal."
„To ani já ne," utrousila Audrey a vrátila mobil do kapsy. „Bude ti vadit, když usnu? Moc jsem toho v noci nenaspala."
„Ne, klidně spi, máš před sebou ještě dlouhý den. Vzbudím tě, až dorazíme na místo."
„Díky, Nathane," broukla a v tu ránu usnula.
„Nemáš mi za co děkovat," pronesl Nathan ke spící dívce, „nebude to vůbec jednoduché." Zadíval se na displej svého mobilu a zjistil, že má celkem osm nepřijatých hovorů, všechny od Isaaca.
„Už se zase strachuješ, starouši?" zašeptal a s úsměvem mu zavolal zpátky.
„No to je dost, že voláš, Nathane! Jak to šlo?"
„Lépe než bych ze začátku doufal. Za tři hodiny jsme doma."
„Ty ji sem vážně vezeš?" zalapal Isaac po dechu.
„Jo, slíbil jsem to, vezu ji domů, za smečkou."
„A jak se cítí?"
„To nevím. Zatím se to u ní nijak neprojevilo, jen hodně jí. Jinak nic nenormálního. Teď zrovna spí. V noci toho moc nenaspala, pořád se převracela a nakonec ve tři ráno vstala a šla si sbalit. Bylo mi jí líto."
„Víš, že neměla jinou možnost. Udělala dobře, že odjela s tebou. Piper už pro ni připravila pokoj. Všichni jsme nedočkaví. Hlavně jeďte opatrně, ano. Nechceme, aby se vám někomu něco stalo."
„Neboj se, za chvíli budeme u vás." A s tím zavěsil. Oddechl si a odložil telefon. Musel se věnovat řízení, jestliže chtěl dojet v pořádku i s novým přírůstkem.
Brzy už domy kolem silnice vystřídaly lesy a Nathan věděl, že se jejich cesta blíží ke konci. Byl nervózní. Bál se, jak na Audrey bude zbytek smečky reagovat. Isaac sice řekl, že se na ni všichni těší, ale myslel to vážně? Mluvil za všechny nebo jen za sebe? Nathan přesně věděl, který člen jeho „rodiny" by mohl mít s novým přírůstkem problém. Eve.

„Jsme tady, Audrey, prober se, nebo tě vytáhnu z auta násilím!" zahrozil Nathan, a ač se usmíval - což Audrey neviděla - zněl jeho hlas vážně.
„Tak jo," zabručela Audrey a otevřela oči. Nathan se nad ní nakláněl a šibalsky se na ni usmíval.
„Tak vidíš, jak to jde, když se chce."
„Hmm, tak se podíváme, kam jsi mě to přivezl." Narovnala se a vyhlédla z okénka. Jakmile spatřila místo, které jí mělo být novým domovem, poklesla jí čelist.
Zastavili na příjezdové cestě a jí se tak naskytl pohled na rozsáhlý a zalesněný pozemek, v jehož popředí stál ten nejkrásnější dům, který kdy viděla. Budova byla celá z temně rudých cihel, s velikým balkónem ve druhém patře a vysokými okny. K hlavním dveřím vedlo kamenné schodiště a na jeho samém vrcholu stály dvě sochy, ztvárňující obrovského vlka, které jakoby hlídaly vchod do domu.
„To je docela trefné," řekla Audrey a kývla hlavou k jedné z nich.
„Asi ano," přitakal Nathan, „ale teď tě dovezeme trochu blíž, abychom ty tašky, netáhli takovou dálku." Jen přikývla a on opět nastartoval a rozjeli se po štěrkové cestě.

„Už jsou tady," promluvil Isaac, stojící u okna, ke své smečce, která seděla na gauči a křeslech rozmístěných kolem mohutného kamenného krbu.
„No konečně!" ozval se jeden z mužů, hořící nedočkavostí. „Jaká myslíte, že bude? Bude hezká?"
„Ne, nebude, je to akorát další vyděšená princeznička, která se neměla kam vrtnout," pronesla kousavě zachmuřená dívka s našpulenými rudými rty.
„Ale ty už jsi přeci tady, ne? Tak kdo jiný by měl ještě přijít?" rýpnul si ten samý muž. Dívka se na něj zamračila, zvedla se ze svého místa a za hlasitého dupání, kterým chtěla ukázat, jak moc je naštvaná, opustila místnost.
„Budeme tě tady čekat během pěti minut, až se ta dívka ukáže, takže tu koukej být!" zavolal za ní Alfa a otočil se na vlkodlaka, který se spokojeně zubil. „To se ti vážně povedlo," poznamenal a vstal. Zbytek smečky ho napodobil. „Půjdeme ji přivítat."