VLČÍ KREV I.

DALŠÍ 1.část

Zbytek týdne uplynul, jako voda. Nic zajímavého se nedělo, žádná nová stopa po vrahovi nebyla nalezena. Audrey absolvovala tréninky s Masonem témeř každy den, a on jen žasnul nad tím, jak rychle se učí novým věcem.
Isaac byl po většinu dne zavřený ve svém pokoji a psal. Potřeboval se z toho všeho, co se událo, vypsat. Před roky, když se stal Alfou smečky, založil něco jako kroniku, do které zapisoval, co se kdy událo. Šlo o historii jeho postavení a členů jeho smečky, která se vždy po nějaké době rozrostla, a bylo potřeba tyto změny zaznamenat. Ze svého okna pozoroval Audrey s Masonem, kteří kolem sebe kroužili a sem tam udělali lehký výpad proti tomu druhému.
Audrey je neuvěřitelná dívka, která spolu se svým novým životem, získala i mnoho darů, které nikdo jiný nemá. Napsal toho dne, kdy se Oliver vrátil z města a prozradil mu, co objevil. Oliver mě varoval, že by se to mohlo jednou vymknout z rukou, že ona by se mohla vymknout z rukou, ale zatím jsem žádné příznaky toho, že by se to mohlo stát, nespatřil a tak se tím nehodlám zbytečně zabývat. Jediným jejím problémem bude asi nízká schopnost sebekontroly. Před pár dny se ve vzteku proměnila v obývacím pokoji a porvala se s Eve.  Oliver také tvrdí, že je v té dívce ukryt velký potenciál. Potenciál pro to, stát se skvělou bojovnicí, vojákem, který by se roztrhal pro svou smečku. Uvidíme, jak to nakonec vše dopadne. Mason o ní tvrdí, že je rychlá a mrštná, rychle se učí a nebojí se jít do ničeho po hlavě. Nic však nečiní bez rozmyslu. Uvažuje nad každým možným výpadem, každou jedinou ranou, kterou zasadí.
Změnila nás. Všechny. Jakoby měla moc, dělat lidi lepší. Piper ji přímo zbožňuje a Noah je unešený z toho, jak působí na ostatní. Nathan pookřál a už se nechová jako kus necitelného špalku. Ta dívka s ním dělá hotové divy. Nevím, jestli bych za to měl být rád, nebo spíše naopak. Jediný, kdo se už od samého začátku chová divně, je Eve. Prvních pár dní se chovala vyloženě nepřátelsky. Kolikrát jsem ji slyšel říkat, jak Audrey nenávidí a nejraději by se jí zbavila jednou pro vždy. Pokaždé jsem ji pokáral a zakázal jí, aby takové řeči vedla.
Když jsem ji pak poslal s Oliverem do města místo Masona, bál jsem se, aby něco neprovedla. Vrátila se ale jako úplně nový člověk. Schůzka s Johnem jí očividně prospěla a reakce, která následovala, když se ocitla v jedné místnosti s Audrey, ohromila dokonce i mě.
Její první úplněk byl naprostá katastrofa a záhada. Čekal jsem, že předvede výkon, který ještě nikdo jiný ze smečky nezvládl, totiž ulovit králíka do hodiny, ale místo toho jsme ji našli ležet v trávě u lesa a bez králíka. Když se k tomu všemu ještě přidala vražda muže, který byl podle patologa zardoušen vlkem, myslel jsem si, že nic horšího už nás snad potkat nemůže. Spletl jsem se. Před našimi dveřmi se objevil šerif Denvers a chtěl, abych mu umožnil prohledat naše pozemky. NIKDY. Vyhodil jsem ho. Eve si myslí, že za to může Audrey, ale tomu já nevěřím, nechci tomu věřit, avšak příliš mnoho důkazů nasvědčuje tomu, že to není nemožné.
Povzdechl si a odložil pero stranou. Ona vražda mu neustále vrtala hlavou a on nedokázal přijít na jediné možné vysvětlení toho, že to v žádném případě nemohla udělat právě Audrey. Podíval se z okna a zjistil, že zápasící dvojice zmizela. V tom samém okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále!" zavolal Isaac, dveře se otevřely a v nich stála dívka, o které právě psal. „Co se děje, Audrey?" zajímal se Alfa a zvedl se ze svého místa.
„Přijel šerif a chce s tebou naléhavě mluvit. Nastoupil na něj Nathan a není zrovna příjemný. Snažila jsem se ho odtamtud dostat, ale je silnější. Myslíš, že bys to mohl jít vyřídit dřív, než mu Nathan utrhne hlavu?" Prosebně se na něj dívala a přešlapovala na místě.
„Za minutu jsem tam." Řekl a Audrey zmizela na chodbě. Isaac zavřel kroniku, převázal ji kůží, jak měl ve zvyku, a schoval ji pod úmyslně uvolněnou parketu pod stolem. Poté se narovnal, protáhl se v zádech a opustil svůj pokoj. Jak scházel po masivních schodech do přízemí, rostl hluk a bylo slyšet, jak někdo křičí. Po chvíli bylo Isaacovi naprosto jasné, co se dole u dveří děje. Naskytl se mu pohled na rozzuřeného Nathana, kterého z obou stran drželi Adam s Masonem a snažili si jej udržet co nejdál od šerifa, který celý brunátný řval na Nathana a hrozil mu pěstí.
„To tys zabil toho chlapa! Přiznej se, ty parchante! Vím to, všichni to vědí!" křičel šerif.
„Já bych se toho pitomého panáka ani nedotkl, ještě bych se nakazil jeho jednoduchostí a to nemám za potřebí. Kdybych ho chtěl zabít, těžko bych ho nechal jen tak ležet v trávě nemyslíš, ty idiote?!" odpovídal mu, též řevem, Nathan, který se snažil vyvlíknout ze sevření svých přátel, avšak zatím bez valného úspěchu.
„Co se to tu prokrista děje!" zahřímal Alfa a všechen řev a povyk rázem utichl. Nathan sebou přestal mrskat a šerif strachy zblednul. „Jak má podle vás člověk pracovat, když mu v domě neustále někdo řve?!"
„Já, přišel jsem za vámi a tenhle!" vykřikl a ukázal na Nathana. „Ten mě k vám nechtěl pustit." Zadrmolil šerif.
„To je dobře, do domu nikoho cizího nepouštíme. Ale proč ten řev?"
„Myslí si, že jsem toho chlapa zabil." Řekl suše Nathan a ušklíbl se. „Jako kdybych byl tak blbej, abych si jím špinil ruce." Šerif zaprskal, ale neřekl nic.
„Tak proč tu jste, šerife?" zeptal se teď již mírněji Isaac.
„Jsem tu kvůli vyšetřování vraždy." Odpověděl muž v uniformě.
„Ale tu už jste snad vyřešili, ne?" podivil se Isaac.
„Tu ano, ale došlo k další a tentokrát je tělo přesně na hranici s vaším pozemkem."
Všichni se zarazili.
„Na hranici? Jak to myslíte?" zeptal se Adam nervózně.
„Tak jak to říkám. Tělo bylo odtaženo k vašemu pozemku a jedna jeho polovina je u vás a druhá ne. Vynutil jsem si povolení k vyšetřování na vašem pozemku, protože jste mě sem posledně nechtěl pustit, pane Canavare." Řekl a vytáhl z kapsy list papíru, který podal Isaacovi. Ten si ho od něj vzal a přelétl očima obsah.
„Aha, povolení k vyšetřování. No dobře, ale nepíše se tu nic o zabíjení, takže všechny zbraně zůstanou tady. A jestli uslyším nějaké stížnosti, tak se můžete rovnou otočit a vypadnout!" Šerif zamrkal a hlasitě polkl.
„Ale co když nás to zvíře v lese napadne?"
„A proč by to dělalo? Jsem si jist, že tak dobře nechutnáte." Zpražil ho Nathan pohledem plným sarkasmu. Šerif dělal, že si toho nevšiml a stále se díval na Isaaca, který ledově klidný stál uprostřed haly a pozoroval to dění před sebou.
„Pokud vás to uklidní, pošlu s vámi svou rodinu. S nimi byste se snad mohl cítit o něco bezpečněji, ale varuji vás. Moc je nedrážděte, když se naštvou, jsou vzteklí jak psi!" Šerif na něj vykulil oči a poté se zaměřil na skupinu lidí, která stála kolem něj.
„To myslíte vážně?" zeptal se nevěřícně.
„Naprosto." Odpověděl suše Isaac.
„Já nevím, co na to mám říct." Zablekotal šerif a Isaac se na něj vlídně usmál.
„Řekl bych, že vám nezbude nic jiného, než souhlasit a vzít s sebou mou rodinu. Znají ten les jako své boty a bez nich, byste těžko něco našli. Možná byste se dokázali se svými lidmi ztratit a to by v lese plném krvežíznivých a lidožravých vlků nebylo nic příjemného. Takže berte, nebo odejděte." Alfa si založil ruce v bok a vyčkávavě se na pana Denverse zadíval. „Je jen na vás, jak se rozhodnete, do ničeho vás tu přeci nenutíme." Zbytek smečky souhlasně přitakal, jen Nathan si muže přede dveřmi měřil nenávistným pohledem.
„Tak dobře," povzdechl si muž zákona. „Jak chcete, vezmeme s sebou i členy vaší rodiny." Poslední slovo vyslovil se zvláštní nechutí a prohlédl si shromáždění. Ani jeden z jeho příbuzných mu nebyl podobný. Ten, který se na něj vrhl, Nathan; vysoký, statný muž, s tmavými vlasy a očima tak černýma, že by se v nich člověk mohl ztratit, měl ve tváři divoký až zvířecí pohled a každý hned odtušil, že není radno se s ním pustit do křížku. Muž stojící hned vedle - nikoli jeden z těch, kteří drželi Nathana - se na něj, na šerifa, díval s pohledem někoho, kdo vám vidí až do duše. Jeho modré oči se vpíjely do šerifovy tváře a jakoby sledovaly jeho reakci. Muž sám byl vysoký a oproti svému příbuznému hubený muž, s hnědými na krátko zastřiženými vlasy a hladce oholenou tváří. Matthew ho odhadoval na právníka, nebo začínajícího politika, a líbil se mu. Jedinou podobnost v takzvané Canaverově rodině našel s mužem, který stál po boku toho sympatického muže. Oba dva měli stejně tvarované čelisti, snědou barvu pleti a postoj. Ten třetí z mužů, na kterého se Matthew zaměřil, se na něj nedíval. Něco si šeptal s ženou, která mu nyní stála po boku a držela ho kolem pasu. Žena měla světlé vlasy, které kontrastovaly s její dohněda opálenou pletí a útlou vysokou postavu. Dalším člověkem, na kterém utkvěl šerifův pohled, byl blonďatý muž, který se díval ublíženě a odtažitě. S tím žádné problémy nebudou, ten je krotký jak beránek. Blesklo hlavou Denversovi a nad tím zjištěním mu zacukaly koutky. Myslel si, že našel nejslabší článek v celé té podivné skupině, která si říkala rodina.
„Tak kdy vyrazíme?" zeptala se druhá z přítomných žen a šerifovi na ní utkvěl zvědavý pohled. Ta žena, nebo spíše dívka, ho okamžitě zaujala. Byla drobnější a na rozdíl od světlovlásky byly její vlasy dlouhé a uhlově černé. Měla modrozelené oči, jak se při pohledu do nich lámalo světlo a téměř sněhově bílou pleť. Jako Sněhurka. Neobvyklá, výjimečná, zvláštní. To jsou slova, která se šerifovi honila v hlavě, když se na ni díval. Když se na ni člověk podíval zběžně, nepřišlo mu na ní nic jiného, prostě dívka jako každá jiná. Jakmile jste se na ni však zadívali pozorněji, byli jste si vědomi toho, že ona není jako ostatní. Postoj jejího těla, podivný záblesk v očích, to, jak se na vás dívala, to vše bylo něčím neobvyklé a fascinující.
„Budeš nám slintat na práh dveří ještě dlouho? Nebo se dáme do práce?!" vyjel na uhranutého šerifa Nathan, který se na jednu stranu bavil tím, jak ho vyvádí Audrey z míry, na stranu druhou mu to zase tak příjemné nebylo. Šerif se zarazil, zamrkal, utřel si ústa a koutky, ve kterých vážně byly sliny, a narovnal se.
„Můžeme vyrazit, já a mí muži, jsme vždy připraveni." S tím se otočil a sešel po schodech ke svému autu, u kterého postával hlouček nervózně přešlapujících policistů. Smečka v čele s Nathanem ho následovala. „Chlapi, jdou s námi. Chci, abyste se každý přidal k jednomu." Řekl šerif a kývl směrem k Audrey. „Já jdu s ní."
„Bojíš se snad?" odfrkl si Nathan, postavil se po bok jednoho z mužů, který se na něj ostýchavě podíval. „Neboj, já nekoušu. Alespoň dnes ne." Dotyčného tím však nijak neuklidnil.